Po ostré kampani vedené lídrem opozice Milnerem Gibsonem padla v roce 1858 vláda legendárního premiéra lorda Palmerstona. V Anglii si potrpí na tradici; dnes opozice žádá skalp Tonyho Blaira.
Henry Palmerstone a Blair patří k mnoha vynikajícím státníkům, které Britanie zrodila, ale jen zřídka milovala. Winston Churchill ubránil Anglii, ale uctíván byl až na výměnku. Margaret Thatcherová vedla úspěšnou válku a prosadila reformy. Oblíbená nebyla, ale Velká Británie z tohoto období profituje dodnes. Tony Blair dotáhl modernizaci britské společnosti, prozíravě vycouval z destruktivního samospádu evropské integrace, posílil vazbu ke Spojeným státům - a to mu nebylo prominuto.
Je logické, že nejskvělejší státníci často pocházejí z anglosaské myšlenkové tradice.
Patří k ní nezakomplexovaný vztah k moci, odvaha za svou pozici tvrdě bojovat, jasné myšlení a pragmatická řešení. Když byl lord Palmerstone rok po svém pádu opět zvolen britským ministerským předsedou, jmenoval ministrem obchodu právě Milnera Gibsona, člověka, který způsobil jeho pád. Palmerstone si vážil kvalitních lidí, i když mu uškodili. A byl si vědom toho, že má vůči své zemi závazky, které přesahují osobní šarvátky. Také bilance éry Tonyho Blaira ukazuje, že státník není ideolog, nýbrž člověk loajální vůči své zemi. Nejsme jediní, kteří by se tomu mohli v Anglii přiučit.
Každá demokracie má se státníky potíž. Z podstaty je plebejská a odmítá výjimečné osobnosti. Tajemstvím politické dlouhověkosti je neriskovat. Obyčejný politik proto pouze reaguje - když musí. Státník aktivně zasahuje - ačkoli nemusí. Také Tony Blair sloužil britským zájmům a škodil své popularitě. Skutečný politický vůdce však nemůže jinak; povahou je válečník, vybavený tvrdohlavostí, sebejistotou a heroismem.
Demokracie však nepromine ani úspěšnému státníkovi, že se pozvedl nad masu politikářů; strpí jej sice, ale číhá na první chybu. Teď právě se účtuje s Blairem. Skutečný vůdce však myslí v jiných časových rozměrech. Ptá se, obstojí-li před budoucími historiky. Blair může dnešní kritiku stoicky snášet, budoucnost mu dá za pravdu. Než dojde uznání, musí se i on stát historií. A to je potíž, protože ani státník nechce dobrovolně odejít. V tom jediném se ani Blair neliší od průměrných politiků. Anebo je to reflex archaického válečníka: neustupuje, ale padne v bitvě.
