Kdyby si František Palacký v devatenáctém století nevymyslel český národ, jaký objekt nenávisti by museli obyvatelé této země mít, protože by neměli sudetské Němce?
Shodou okolností v den, kdy se výroky prezidenta Zemana pro rakouská média rozvířilo další kolo nekonečného cirkusu ohledně sudetoněmecké otázky, v redakční poště přistála pozvánka na 64. Sudetoněmecké dny v Augsburgu, podepsaná Berndem Posseltem. Sudetští Němci jsou zkrátka zase všude.
Zemanův výrok není vlastně vzdálen bonmotu Jiřího Dienstbiera (toho staršího), totiž že Němci mohli být za vyhnání rádi, protože se jim tak dostalo budoucnosti v kapitalismu a nikoli v komunistickém vězení. Je pravda, že i já bych asi byl radši odsunut, než strávil život v Stalinově satelitu, ale takhle se k tomu přistupovat nedá: vyhnání Němců bylo problematické nejen excesy, které během něho probíhaly, ale také proto, že poměrně hodně lidí natrvalo přišlo o svou vlast, o zemi, kde se narodili a kde vyrostli. A s níž dýchali, ačkoli to dnes nikdo nechce slyšet.
A o mnohé jsme se připravili sami - například o široký kulturní rozměr naší země, jenž se po válce pořádně zeštíhlil. Své by o tom mohly vyprávět honosné operní domy v pohraničí, které přišly o publikum. Novoosídlenci umění moc neholdovali a zvelebování krajiny taky ne.
Samozřejmě těžko hledat v dějinách spravedlnost. Ale je občas dobré si připomenout, že nebýt hanebného chování Masarykovy republiky k německé menšině, stavěla by se i ta k Hitlerovi trochu jinak. A nebýt hanebného chování meziválečných mocností k poraženému Německu po první světové, možná by ani tam ten Hitler neměl takovou úrodnou půdu. Ale vykládejte to někomu v zemi hrdých postkomunistických vlastenců.
