Index štěstí - Happy Planet Index neboli HPI -, jejž sestavují britské společnosti New Economics Foundation a Friends of the Earth, hovoří jasně: nejšťastnější lidé jsou v Kostarice; Česko je pod světovým průměrem až na 92. místě - Slovensko na 89. -, přičemž kritériem pro stanovení HPI je spokojenost obyvatel či průměrný věk, jelikož spokojené žití nemůže být, míní společnosti, zúženo na pouhou velikost HDP.
Aktuální míru "českého (ne)štěstí" potvrzuje i šetření společnosti WIN-Gallup International, zveřejněné letos v lednu, podle něhož se Česká republika ocitla mezi zeměmi spíše nešťastnými spolu s Tureckem, Jižní Afrikou či Ruskem.
Nutné je v této souvislosti zmínit, že naši nespokojení občané prožívají zvlášť od nástupu Nečasovy vlády hořké zklamání z politického směřování země. Chybí důvěryhodný řád - především právní -, solidní školství, poctivé zdravotnictví pro všechny včetně penzistů. Avšak ani alternativa v podobě levice nenabízí žádnou vizi, neboť se stala příliš pragmatickou a slovo solidarita je pro ni jen marketing.
Po staletí prověřené jistoty včetně sociálních se bortí jako domečky z karet a nahrazují je pouhé podněty v podobě přívalu informací. Těch je tolik, že ty podstatné se mění na nepodstatné dříve, než jsou vůbec vypuštěny do světa, což slouží k rozmělnění nespočtu kauz. Lidé se tak často pohybují v naprosto nejistém terénu.
Ve volbách rozhodují podle emocí - zachraní nás VV, zelení -, ale připočteme-li k tomu globalizaci bez rozumných pravidel, na niž nejsou schopny reprezentace států reagovat, dojdeme k závěru, že v konečném důsledku česká vláda (jakákoli) může spoléhat jen na daňového poplatníka, jehož kupní sílu však omezuje zvyšováním daní.
Celý systém se tak ocitá nad propastí, neboť jak se již potvrzuje, motor současné vládní politiky zaměřené na kombinaci plošných škrtů a zvyšování zdanění spotřeby se zadírá. Dokonce prohlubuje rozpočtové problémy. V podobných případech se vždy nabízí směřování k radikalizaci politické scény, neboť kapitalismus již není s to problémům čelit, pokud nedokáže na trhu uplatnit zboží, což je jeho podstatou, a nepomáhají-li ani inovace.
V takovéto politickoekonomické situaci, kde se nejen vláda - eurodotace se jí vzdalují, což zapříčiní sekeru v rozpočtu -, ale hlavně lidé ocitají pod obrovským ekonomickým tlakem, skutečné reformy realizovat nelze. Jsou-li prováděny, stávají se jen účelovým nástrojem k vývodu peněz (desítek miliard) k těm jedincům (vršku pyramidy), kteří systém dokážou využít, zatímco ti ostatní se čím dál víc obávají hospodářského vývoje.
Dokud bublina nesplaskla, bylo vše tolerováno. Teď splaskla a vršek pyramidy se odtrhl (příměr sociologa Jana Kellera). O tom, že česká ekonomika, závislá na německé, neporoste předpokládaným tempem, už prakticky nikdo nepochybuje. I Mezinárodní měnový fond tento měsíc zhorší některé své hospodářské prognózy kvůli neuspokojivým údajům z vyspělých i rozvíjejících se ekonomik. Deziluze z politiky, kdy místo služby národu dochází v Česku k drancování - často pod zástěrkou oné služby -, je v této souvislosti zjevná. A 92. místo v HPI tak pochopitelné.
