Očima Martina Hekrdly
Temné období

Když se před 3200 lety zhroutila v Řecku mykénská civilizace (někdy v té době byla dobyta i Trója), upadla tam asi na 400 let v zapomenutí znalost písma. Lidé nadále žili ve stínu rozpadávajících se paláců a používali staré kovové zbraně a nástroje, které už sami neuměli vyrobit. Toto - tak onomu úseku dějin říkají dějepisci - "temné období" je dokladem, že cesta lidstva zpět k civilizačnímu primitivismu je možná.

Nemáme ani tušení, o čem se mezi sebou přeli lidé této postmykénské éry (nepoplést s dnešní érou postindustriální, postmoderní, postnacionální atd. - existuje bezpočet variant nynějšího všudypřítomného "postismu"!). Víme jen, o co se vede spor a zuří existenční bitvy dnes: například o to, zda na společnosti "parazitují" spíše živnostníci svými nekřesťanskými daňovými paušály anebo lidé bez práce a bez perspektiv, kteří natahují ke státu prázdné dlaně. Kdo je "tvůrcem hodnot" a "kdo černý pasažér"?

Kdybychom uměli číst nejen písmo, ale celou "knihu poměrů", muselo by nás napadnout, že jedněm i druhým bylo určité chování a s ním spjaté myšlení shůry nastaveny. Někteří byli k tomu i onomu doslova dokopáni. Žít chtějí. A nelze jinak.

Další ostrov pozitivní deviace: blázinec

Neumíme číst. Proto zní jako zvuky neznámé řeči, když nás v posledním čísle časopisu TÝDEN (13/2013) makroekonom odborové centrály Jaroslav Ungerman upozorňuje, že problém živnostníků nestojí za vyhrocený spor. Jednoduše je třeba OSVČ s nízkými tržbami (ve výši 250 a 400 tisíc korun) ponechat využívání paušálů, zatímco ty z nich, kteří vydělají zhruba milion, pořádně zkásnout. Aniž by to zámožnější živnostníci na svém podnikání, spotřebě a objemu reinvestic (a zaměstnanci na mzdách) pocítili.

Celá diskuse o "parazitech" odvádí podle odborového experta pozornost od podstatného jevu, jímž je nevýběr daní. Na spotřební dani uniká státu každoročně 17 miliard korun (odhad ministerstva financí). Celkově - podle Ungermana - vyteče z děravých necek naší daňové soustavy rok co rok 40 miliard korun. České hospody se tváří, že denně vydělají nanejvýš tři tisíce korun (!), aby se dostaly pod hranici jednoho milionu a - nemusely odvádět státu DPH. Ani korunu. "Myslíte si snad, že někdo, kdo tady má hospody, platí DPH?" položil si otázku Ungerman a sám si odpověděl: "Nikdo!"

Vyprávěl mi známý psychiatr, že když jednou v léčebně zadali pacientům test, zkoumající jejich povědomí o uspořádání lidského světa, skoro ve všem se rozcházeli, poslušni svých chorobných vizí. Ale v jedné věci se všichni shodli jednomyslně: "Daně je třeba platit." Bylo to hluboce ukotveno v jejich myslích, v nejspodnějších vrstvách kdysi jasného vědomí.

Jejich reakce byla reflexivní, okamžitá a vždycky stejná. Z toho asi plyne poučení, že v této zemi platí daně - nebo by platili, kdyby měli z čeho - už jenom blázni. Nebo jinak: normální Češi se ocitli v jakési době "postdaňové". Nejenže už nedovedou daně vybírat a odevzdávat, ale často netuší, k čemu jsou i pro ně dobré. A blázni za zdmi léčeben se v moři "normálního" primitivismu tyčí jako zbytky zdiva mykénských paláců, připomínající dávnou civilizaci, kulturu a smysluplné písmo.

Čtyři desítky miliard by měl Kalousek k dobru, kdyby se standardně vybíraly daně. A možná navrch ještě jednou tolik, kdybychom neměli šílenou - u nás a leckde dál na Východě ovšem normální - "rovnou daň". Na rozdíl od vyspělých států západní Evropy, kde jsou samozřejmostí daně progresivní. Málokoho tam napadne, co napadlo Mirka Topolánka, předsedu výkonné rady Teplárenského sdružení ČR: že platí-li bohatší občané větší procento ze svých příjmů nežli občané chudší, pak tyto "progresivní daně jsou neetické z povahy věci a jsou pouze neodpovědným a populistickým nástrojem nového třídního boje, zabaleného do cukrátka populismu, mocenských ambicí a evropského sociálního bludu." A Topolánek dodal: "Budiž nám nebe milostivo!"

Falešný a prázdný středověk

Tohle vzývání nebes (v pondělním vydání týdeníku Euro) bývalým premiérem české vlády není žádná náhoda. Předtím dokonce tento rambo, "chlap s gulema", který pro jadrné slovo, ba pro ránu hřbetem ruky či pro kopnutí do novinářského vozu nechodil daleko ani v nejvyšší exekutivní funkci, citoval - tak píše černé na bílém - "z druhého listu svatého apoštola Pavla Korintským: Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení" .

Tato náhlá transformace vojáckého mozku na svatou kaši míří dál, než jen k pozitivnímu soudu o společnosti Dickensových Zlých časů´. Časů se zahmyzenými chudobinci, špitály a sirotčinci, v nichž kohorty věřících flanďáků zajišťují Bohem vnuknutou a ze srdce tryskající solidaritu. Míří dál než jen k návratu na schody středověkého kostela, na nichž panstvo dobrovolně rozhazuje almužny beznohým žebrákům v hadrech, kteří se šourají po zadcích, odstrkují rukama a mají z tak autentických darů teprve tu správnou radost.

Ne. Hlavním cílem těchto článků je psychologická příprava: máme si zvyknout na zpětný pád do doby "postmykénské", ba "submykénské" (jak nazývají archeologové podřadnou keramiku z řeckého "temného období", jen tak halabala v dlaních uhňácanou a prachmizerně zdobenou). Zvykají nás, že návrat doby na rozhraní středověku a raného kapitalismu, která rozjela všechny "třídní boje", jichž se rozehřátý teplárenský manažer tak obává, je úplně normální program pro 21. století. "Jinak," píše Topolánek, "západní civilizace podlehne globálnímu souboji a evropský stát blahobytu, tj. EU, skončí v propadlišti dějin jako římská říše." Jak liberální slovník! Propadliště dějin... Hej, stalinovci, do rachoty zvesela!

Z egejského temna vzešel "řecký zázrak", filozofie a demokracie, olympijské hry, drama. Potom republika, římské právo, impérium, humanismus, osvícenství, pokrok. Také pravice a levice, ano, i ty třídní boje, s nimiž se nic moc řečmi nenadělá: ty prostě buď jsou, nebo nejsou. Žádné ideologie je nepřivolávají, protože z nich se teprve rodí. Tohle určují reálné poměry, stejně jako dělbu mezi tvorbou hodnot a parazitismem. Rovněž Česko nepochybně vyjde z temného období. A rovněž jedině jako zázrak.

Nebo ne? Možná postačí začít. Čímkoli. Třeba jen moudrostí, kterou disidentský romanista Václav Černý objevil a zdůraznil v Cervantesově vrcholném díle o donu Quijotovi: "Tak už nám nechte ty naše blázny a my vám ponecháme vaše pitomce!"