Ve správný čas na správném místě se tvůrce posledního velkofilmu o zkáze Titaniku James Cameron ocitl před Vánocemi 1997, kdy mělo jeho dílo premiéru. Tehdy totiž se už hnala světem rázová vlna finanční krize zvané "asijská chřipka" a prohlubované ještě v postižených zemích "tupými škrty" pod diktátem MMF. Asijští tygři šli pod hladinu, Wall Street se otřásala a vše spělo k Argentině, kterou nás před volbami - než ji v té roli zastoupilo Řecko - strašívali.
Hlavy hlavounů padaly. Pozdvižením lidu padl diktátor Suharto, jakýsi indonéský Teng. Pozdvižením koaličních partnerů i části ODS padl tenkrát také Václav Klaus. Padl poté, co po zhroucení thajského bahtu zaútočili spekulanti i na českou korunu a premiér byl donucen k potupným stabilizačním balíčkům. Zatáhli jsme je ze svého.
Tehdejší Klausovu vládu svrhly v prvním plánu mrtvé duše z partajního účetnictví. Ale v té chvíli i on - a především on - snižoval věrohodnost veškeré pravicové politiky. Tušil, že je to na chvíli, poněvadž seznam osob a obsazení pravotočivé politické scény nestály za nic, charisma mokrého hadru bylo tam standardem. Stále vidím patriarchu ODS v tom podzimu 1997, lídra svrženého a postřeleného "sarajevskými atentátníky", jak se zvedá nad davem v pražské Sněmovní ulici. Slyším jeho slova: "Nic nekončí, jedeme dál!" A znovu pochybuji, že bude někdy platit, co jsem tehdy napsal: "Dost bylo Klause!" To leda až si v daleké budoucnosti někteří z nás popláčou na jednom státním pohřbu. Což není nic proti ničemu nebo nikomu; musíme tam opravdu, ale opravdu všichni.
Byl to Klaus, kdo se tenkrát trefil. Jeli! Jistěže znovu do ledovce, a to ještě většího, do dnešní krizové periody poklesů, stagnací, výkyvů a bytostné nepředvídatelnosti. A zase zamykají nižší třídu do podpalubí. To proto, aby po Klausově kuponové transformaci, Zemanově sanaci bank (a prodeji 90 procent z nich bankám zahraničním), Špidlově - vlastně Sobotkově, ba už i Kalouskově - "deformě" a po Kalouskových (a Janotových) "škrtformách" znovu jen nižší třída všechno zaplatila. Ať třeba polyká andělíčky. Aspoň zůstane v záchranných člunech víc místa pro "schopné". Proč je "trestat za úspěch"? Vždyť vstávaje lehaje každý z nich přemýšlí, čím přispět na oltář vlasti. Po daňových rájích ani nevzdechnou, v životě o nich neslyšeli.
Kdyby v dubnu 2012 neuplynulo rovné století od zmizení legendárního parníku pod hladinou a svět padal "jen" do krize, byl by James Cameron už za bolševika. "Nahodilá" volba starého dobrého Titaniku k překopírování na 3D by mu jen tak neprošla, když jde zeměkoule zase do vývrtky. Celá Evropská unie už od Moody´s vyfasovala "negativní výhled". A Miroslav Kalousek hlásá z televize, že ekonomický a sociální nečas se stal normou. "Musíme zapomenout na to, že se teď pohybujeme v krizi a že bychom měli tu krizi řešit výraznými fiskálními impulsy," začal minulou neděli vysvětlovat na kameru naši nynější normalizaci. Způsobem, jejž by se Gustáv Husák neodvážil ani s podporou cizích tanků . "My prostě žijeme v normální situaci, kdy musíme počítat s tím, že mnoho let neporosteme," řekl Kalousek.
Mnoho let! Mnoho let ohlášených suše a věcně, ba pozitivně. Nebo snad nadšeně? Ano, skoro jako když si Rusové přejí k narozeninám "mnogaja ljeta". Jednoduše "snižujeme míru přerozdělování", Kalouskův sen. A porosteme-li na opačnou stranu, tedy do země, brnkneme prostě hrobníkům na mobil adresu štoly, u níž jsme byli spatřeni naposledy: "Haló? Prosili bychom zaházet!"
Systémový průšvih se ale neutají. A vždycky nějak vyhřezne do politiky. Sice se asi jenom zdá, že Petr Tluchoř & spol. mají jakousi starost i o jinou ekonomiku než o tu šedou. A že se přes noc členové poslední verze Tluchořovy party (Pavel Bém, Ivan Fuksa, Michal Doktor, Marek Šnajdr, Jan Florián a jejich nejmenované "zálohy") proměnili v mravní velikány, kteří potápějí Nečasovu vládu kvůli údajné zradě údajně vznešených ideálů ODS. Ale kdyby se nenakupily vážné problémy systému, jehož představitelé celosvětově oscilují mezi likvidačními fiskálními škrty a málo účinnými investičními či monetárními zvedáky, nikdo by si tyto problémy nemohl vzít jako záminku. Jako vyšší posvěcení zcela přízemní rvačky o provinciální koryta.
Tenhle způsob potápění je nešťastný. Na tom Titaniku alespoň pěkně hráli.
