Očima Martina Hekrdly
To nám to pěkně začíná!

Vláda je ustavena, sněmovna jen kolotá a česká parlamentní demokracie (a její mediální odraz) se věnuje žhavým problémům současnosti, které nás všechny nejvíce pálí... Ne, nic takového! Čerstvě navolená politická třída jako by stále žila minulostí, za níž se zavřela voda pradávno, takřka před čtvrtstoletím. A ke zpětnému zrcátku musí hovořit - a svlékat se před ním do naha - i ti, kteří by možná už rádi dělali něco užitečného.

Chápu, že je rozčilující, když si - co čert nechtěl - najednou umře bezmála stoletý Vasil Biľak (96), bývalý tajemník UV KSČ. Zosobněný to zvací dopis Brežněvovým tankům v roce 1968 a hlídací pes následné - pokud možno co nejtužší - normalizace. (Trochu se zapomíná, že také pražské jaro 1968 rozjel, když zavelel slovenským kádrům k útoku na Antonína Novotného). Chápu ty nervy, jestliže se dnešní předseda KSČM Vojtěch Filip - soudně nevědomý agent StB s krycím jménem Falmer - vyjádřil na to konto v tom smyslu, že s dějinami člověk holt nehne a na ponížené dopisy vystrašených provinčních pěšáků sovětského impéria jsou dnes různé názory.

"Schvaluje okupaci!" rozječela se opozice a navrhla odvolání toho padoucha z místopředsednictví sněmovny. Jako kdyby to bylo urgentní. Jako kdyby bylo na spadnutí rychlé svolání Rady obrany státu. Jako kdyby se ruské tanky zase proháněly Prahou a šikmoocí vojíni s kalmyckými lícemi pálili z kulometů do průčelí Národního muzea (svými politruky vystrašení, českým davem obklopení a často i plačící soldáti totiž budovu měli za drzý buržoazní přepych typického "hnízda kontrarevoluce").

Permanentní revoluce

K dovršení všeho právě Filipova KSČM cpe k projednání návrh, jenž by nadobro zrušil lustrační zákon. Jak rafinovaný, konfidentskou kauzu Andreje Babiše u bratislavského soudu zneužívající krok! A to už je tedy na prášky, neboť vlast je evidentně v nebezpečí. Proto předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek varoval, že jen postup komunistického návrhu do druhého čtení povede k tomu, že lidovci z vlády vystoupí. "Ať si táhnou!" volá neuvědomělý lid a bezděčně tím dokládá vážnost situace...

Tohle lidovecké vyhrožování - po třech letech v opozici a na pokraji zániku - už moc nechápu. A nejde o to, že strana, která v "národní frontě" čtyřicet let uznávala "vedoucí úlohu KSČ" by asi lustrační osvědčení neměla dostat jako celek, šmahem a sakumprásk. Věřím lidovcům tezi, že "strana byla znásilněna" (Josef Lux). A při takovém maléru se přece ani ženám neradí, aby - mohlo by to být smrtelné - křičely.

Jde o tohle: Jak je možné lustrační zákon pokládat - slovy Daniela Hermana - za "principiální záležitost" a jeho zrušení dokonce za "podlomení kontinuity polistopadového vývoje"? Lustrační zákon měl ve své době nanejvýš sloužit k ryze "technickému" nastartování demokracie. K tomu, aby se převrat znovu hned nepřevrátil zpět s pomocí "starých struktur". Bylo to sporné už tehdy, ale pochopitelné v situaci jakéhosi revolučního výjimečného stavu. Tenkrát přece vládla - zpočátku nikým nevolená - síť občanských fór, jejichž vnitřní fungování "nebylo (ne, opravdu nebylo) založeno na demokratických principech" (Petr Uhl). Ale pokládat lustrační zákon za výraz kontinuity dalších 25 let znamená tvrdit, že demokracie je výjimečný stav nebo permanentní revoluce. To tedy není.

Freude, Freude!

Je pravda, že se při téhle cestě do politického pravěku - v tomhle zacykleném stroji času - občas i zasmějeme. Třeba když poslankyně Jana Černochová (ODS) ve sněmovní debatě navázala na stesk předsedy ANO a ministra financí po válení se na slunné pláži. A učinila výklad o tom, proč ona je v politice: aby v ní nebyli "lidi jako je pan Babiš" a "věci, které jsou spojené s StB". A hřímala: "Protože já bych na té pláži mohla ležet také, ale neležím na ní právě kvůli panu Babišovi. A možná bychom na té pláži - pane Babiši, pane ministře financí - mohli ležet spolu." Smích zprava i zleva na chvíli spojil národ. Freude, Freude, vždycky na tě dojde!

Jenže v této zemi je přes 600 tisíc nezaměstnaných, ekonomika přešlapuje a desítky miliard korun visí nad propastí nebo se skrývají ve tmě. Život není peříčko a prognózy jsou všelijaké. Nastoupila nová, snad upřímná, zmatená či neukotvená garnitura vládců. Nikdo neví, co bude dál. A k obveselení snad už nemohou stačit ani Babišova slova, která ve čtvrtek adresoval sněmovně: "Omlouvám se, je všeobecně známo, že mluvím blbě."

To nám to tedy pěkně začíná! Nejhorší ale jsou ony - doopravdy blbé - výlety do minulosti, které už měly dávno skončit. Jestliže totiž neskončí, bude to počátek konce. Konce všech demokratických hodnot, jimž politické fosilie slouží tak, že jim to neslouží. Jim, tedy hodnotám, politikům a nám všem.