Jedním z bodů programu amerického prezidentského kandidáta Rona Paula je rušení zbytečných federálních úřadů, například ministerstva školství. Při demisi jistě ne posledního z tragických ministrů školství ČR je na místě úvaha, jestli takový úřad skutečně potřebujeme.
Není potřeba přitom ani argumentovat tím, že takové ministerstvo, třeba jen shodou náhod, v posledních letech přitahovalo jen lidi neschopné nebo ještě neschopnější: po Ivanu Pilipovi, Petře Buzkové či Ondřeji Liškovi vlastně nikoho nepřekvapilo, že nastoupil vskutku fantaskní Josef Dobeš.
Podstatný problém, jako u každého státního úřadu, je v tom, že ho nikdo nepotřebuje, tudíž si tento ve snaze ospravedlnit vlastní parazitní existenci vymýšlí buzeraci těch, kdo jsou mu formálně podřízení.
Přitom jde o dublování: základní školy zřizují obce, střední kraje a vysoké školy jsou z principu samosprávné. Školskou inspekci tvoří neúspěšní učitelé. A peníze, již tak hubené, může přerozdělovat jeden odbor na ministerstvu financí.
A nezapomeňme, že v názvu ministerstva jsou i mládež a tělovýchova. Co má netotalitní stát co mluvit do života mládeže či do tak svobodné činnosti, jakou je sport?
Pokus o reformu vysokých škol ukázal, že jeden kámen úrazu k řešení by tu být mohl. Univerzity jsou sice z principu samostatné, ale jejich samospráva zjevně nefunguje. Samočistící mechanismus neexistuje. V hodnostech docentů působí často ti, kdo možná neměli dostat ani magisterský diplom, přednášet nechávají univerzity i jedince, kteří desítky let nepocítili potřebu podat vědecký výkon nebo si aspoň zvýšit kvalifikaci. Konkurence, jediný motor tvůrčí vědy, je neznámým pojmem. Jenomže to žádné ministerstvo nezmění.
Vláda rozpočtové odpovědnosti by (minimálně jako gesto) měla začít šetřit u sebe. Ministerstvo školství je jeden z předních adeptů na likvidaci.
