Pátečník Jaromíra Slomka
V království Karla Šiktance

Začalo to Královskými pohádkami. Měly vyjít v roce 1970, ale už bylo pozdě. Musely čekat spolu s autorem, tou dobou jedním z mnoha nově zakázaných, až pomine sovětská okupace a jí vynucená "normalizace".

A protože všechno zlé je pro něco dobré, stalo se, že mezitím vyspěl, vystudoval a vyzrál výtvarník František Skála (nyní 60), o generaci mladší než básník. Roku 1994, kdy Královské pohádky konečně získaly knižní podobu, se stal Karlu Šiktancovi (nyní 87) rovnocenným partnerem. Jako ilustrátor mu zůstal věrný dodnes.

Po úspěšném prvním svazku následovaly další. Druhý se jmenoval O dobré a o zlé moci (2000), třetí Hrad Svícen (2009). Teď je tu Hora Zlodějka (Nakladatelství Karolinum, 122 str.). Literární, básnická úroveň všech těch lyrickoepických příběhů, odehrávajících se tradičně ve fortelných kulisách českého venkova pozdního feudalismu, je stále vysoká. Autorovo stáří se v předložených pěti prózách projevilo lidskou moudrostí a vypravěčskou zralostí.

Hrdinové Šiktancových pohádek se nemění, jsou to archetypální plebejci nebojící se dřiny ani nečekaných úkolů. Pocestný z úvodního příběhu Černé peří přichází z nespecifikovaných míst: "Z daleka. Jmenuju se František. Franta. Chvilku někde stojím. A zase jdu... Za prací. Za nějakou radostí." Podobně v Hoře Zlodějce se na hradě náhle objeví "nový mladý kočí Cyril". Z rolnického prostředí, z něhož pravděpodobně vzešel, se náhle dostává do jiné společnosti. "Tady se to pozná, nemysli. U hrabátek. Na hraběcím dvoře. U honorace. Lidi jsou tu nóbl. Nervózní... Hlavně pán," poučuje ho "statný stájný" (Karel Šiktanc, celoživotně nacházející zálibu ve slovních hádankách, jejichž je úspěšným řešitelem i oceňovaným tvůrcem, zůstává suverénní jak v klenbě příběhu, tak v detailech, příkladem budiž citovaná dvojice paronym, vytvořená jen jakoby náhodou, ve skutečnosti však pravděpodobně napsaná až po ověření jiných možností: "urostlý stájný", "mohutný stájný", "hřmotný stájný" apod.

Také v pohádce O hromovém kameni se náhle zjeví "chasník jako jedle" a klepe "na poslední vrátka ve vsi". V příběhu s nezvyklým (zvířecím) jménem v titulu O Rubáškovi je ústřední postavou prosté děvče Barbora. "Ta, co poslouchá příkazy, (...) nová služka na Tejně. Od včerejška." A konečně v Hodinách pro nevěstu dorazí "na hrad Holberk" člověk z jiného, vzdáleného a nezřetelného světa: hodinář přinášející hrací chronometr.

Všichni tito muži a dívka se stávají součástí podivných dějů, začínajících ve zdánlivém poklidu a harmonii. Zprvu se zdá všechno v nejlepším pořádku, uklizené a upravené, v prostorném domě s třiatřiceti pokoji (Černé peří) je "všude mírno, ticho, plné slunce v okně", "hrad Hrabyně" (Hora Zlodějka) sice není "žádné přepychové sídlo", avšak "pěkný na pohled je", hospodářství plné "budníčků a klícek" (O hromovém kameni) představuje "ptačí svět", který je "namouduši krásný. Samý outlý, vysokánský zpěv a samé tiché muzicírování do větru všeho ptactva najednou! Nádhera."

"Tejn, to je ten velkej statek - kde ničeho nedostatek" a kde služka musí mít všechno "jako z cukru" (O Rubáškovi). A v posledním příběhu (Hodiny pro nevěstu) je chvála místa vyjádřena alespoň negací: "Ne že by to byl hrádek málo přívětivý, málo pohledný... To ne. Ale stál trochu stranou světa, byl kousek odstrčený od všech hlavních cest - a tak o něm nikdo vlastně moc ani nevěděl."

Hrdinové se soustředěně potýkají a rvou s očekávanými i neočekávanými úkoly, musejí prokázat bystrý úsudek i solidní fyzické dispozice, aby přemohli nástrahy, jež jim kladou do cesty temné síly. Ty nutně prohrávají, staré kletby jsou zlomeny, stíny ustupují, koně se rozbíhají se šťastnou dvojicí vstříc radostné budoucnosti (Hora Zlodějka, O Rubáškovi),

František se shledává s Natálkou, dosud jen přeludnou, "a vše kolem zlatě rozsvíceno" (Černé peří), chasník zůstává po vykonání oftalmologického zázraku u Betynky a dědečka, snad na prahu lásky (O hromovém kameni), hodinář diskrétně zmizí z cesty šťastným snoubencům, po všech hrůzách prožívajícím happy end (Hodiny pro nevěstu). "Rozjasnil se, rozhalekal hrad Holberk - rozehrál a rozezpíval se div ne svatební muzikou, jeden objímal druhého... hodiny na věži čistě bily... červené buky hučely a růže voněly..." (tamtéž), my však už tušíme, že idylka se snadno může překlopit v cosi temného, úzkostného, nadpřirozeného. Už v další pohádce se to dozajista stane.