Glosa Martina Fendrycha
Vděčnost za Havla

Zemřel Václav Havel. Necítím vztek, neberu to jako tragédii, cítím vděčnost. Měl jsem štěstí, že se mi s Havlem překlopily dějiny, měl jsem štěstí, že jsem ho osobně poznal.

Ale vděk cítím hlavně za to, že tenhle muž žil plný, pevný život. Byl trvale nasměrován ke svobodě, a když je někdo takhle orientován, nakazí tím vždycky i své okolí. On nakazil hodně lidí, měl velký dosah.

Pro lidi v opozici, za komančů, byl Havel chlap, který do toho jde natvrdo. Ne snad s puškou v ruce, jak někteří navrhovali, ale s rozmyslem, vírou a odvahou. Aby se člověk postavil komunistické přesile, potřeboval velkou víru. Že to má smysl, že bolševik, totalita není na furt.

Ale možná ještě větší cenu měl Havel pro lidi, kteří v žádné opozici nebyli. Neznal jsem nikoho ve svém okolí, včetně tehdejších komunistů, kdo by si Havla za minulého režimu nevážil. Brali ho jako "to, co by sami chtěli být".

I v nové době měl Havel odvahu. Stát se prezidentem. Nemyslím si, že by o to nějak stál. Svobodomyslný člověk obvykle nestojí o zotročení veřejnou funkcí. Havel do toho šel, vzal úřad jako úkol, protože byl poslušný. Nikoli poslušný přesile, tu neposlouchal, ale tomu, co považoval za smysl života.

Jako politik postkomunistické země se spojil s nesmírně naivním heslem (pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí). Věděl, že se ta věta, to zvolání, to přání nenaplní. A přišel s ním ve chvíli, kdy většina místních občanů myslela na jiné věci: abychom se stali rychle "zápaďáky" a měli všecko to, co měli naši sousedi v západním Německu.

Z pohledu skeptika Havel neuspěl. Pravda a láska nevyhrála nad lží a nenávistí, řekne dnes kdekdo. A bude Havlovi vyčítat, že nezatočil s komunisty a kdovíco ještě. Jenže tohle heslo u Václava Havla chápu jako vzkaz sobě. Je to věta, kterou nikoho nemůžete bičovat, nemůžete ji vynucovat, to je apel na sebe. Já se mám snažit, aby ve mně pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí, k níž mám sklon.

Je jasné, že to úplně nezvládnu. Ani Havel to úplně nedokázal. Ale kdo ho znal, věděl, že mu přesně o tohle jde. Že přesně tohle od sebe chce.

Cítím vděk za Havla. Za jeho plný, naplněný, nepromarněný život. Vděk za to, že člověk žije v zemi, která měla takového prezidenta. To se povede jednou za sto let. A my to štěstí měli. Děkujeme.

Končí s Havlem nějaká epocha? Ne. Toužil po svobodě a žil jako ten, kdo touží po svobodě. Pracoval pro ni. Trpěl pro ni. Vzdal se zčásti sebe sama, když šel na Hrad. Tahle epocha trvá dál: epocha jedinců, kteří usilovně touží po svobodě. A touží, aby v jejich srdcích vítězila pravda a láska.