Jsou knihy velké a knihy malé. O jedné z kapesních, svádějících k přečtení na jeden zátah, tu byla řeč na konci června (viz zde). Dnes tedy s dovolením pár slov o knize ne-li monumentální, tedy zcela určitě takové, jaká se nedá přečíst na posezení či poležení, nýbrž zůstává v domácí knihovně trvale a stále láká k radostným a objevným návratům.
Kolektivní práce Barokní architektura v Čechách (767 str.) je kniha skvostná. Ale ne proto, že české baroko je skvostné, nýbrž proto, že mistr knižní grafiky Zdeněk Ziegler jí dal krásný kabát. Nakladatelství Karolinum nešetřilo na ničem (vazba v tvrdých deskách potažených tmavě modrým plátnem, kvalitní papír, vzorný tisk v Příbrami), a pokud někoho zarazí, že nad barevnými fotografiemi převažují černobílé, nechť si odpoví na otázku, nejsou-li černobílé snímky paláců a chrámů leckdy působivější, protože naši pozornost při jejich prohlížení nerozptylují třeba různobarevné karoserie automobilů stojících v blízkosti zobrazených budov.
Na obálce jsou uvedeni tři editoři (Petr Macek, Richard Biegel a Jakub Bachtík), na titulním listě dva fotografové (Vladimír Uher, Martin Micka), všichni autoři textů jsou jmenováni až v tiráži (vedle uvedených editorů je to dalších jedenáct mužů a žen, poctivě jsou vyjmenováni původci všech snímků, ať jednotlivci, ať instituce).
K tématu barokní architektury v Čechách lze přistupovat různými způsoby (a taky se to děje), mohlo by to být místopisné putování začínající v Praze a přes krajská města spějící až do pohraničních koutů, mohla by to být i encyklopedie měst a obcí od Andělské Hory po Žlutice, v níž by se komentovaly jen barokní památky stojící v daných místech a žádné další. Autoři zvolili jiný princip. Provázejí nás barokem od jeho vzniku přes vrchol a soumrak, nezapomínají na souvislosti, zastavují se u velkých osobností. Na zřeteli měli především, řečeno jejich slovy, "proměny architektonického jazyka". A tak obsah jejich veledíla vypadá nakonec takto:
Prolog. Renesanční kořeny novověké architektury v Čechách. I. 1570-1620. Architektura rudolfínského dvora. II. 1620-1648. Architektura za třicetileté války. III. 1648-1695. Od Luraga k Matheyovi: formování architektonického jazyka v druhé polovině 17. století. IV. 1695-1723. Období velkých témat a přelomových osobností. V. 1723-1751. Architektonická syntéza v díle Kiliána Ignáce Dientzenhofera. VI. 1751-1790. Mezi barokem a klasicismem: éra architektonické plurality. VII. Umění, život, kultura - souvislosti barokní architektury. Jednotlivé oddíly mají různý počet kapitol, každý z nich kromě závěrečného je otevřen kulturněhistorickým esejem Víta Vlnase, erudovaného popularizátora umění nevyhýbajícího se publicistickým jazykovým prostředkům (např. "O akademických svobodách si mohli nechat čeští a v Čechách činní umělci jen zdát...", jistě by stačilo říci, že je v letech 1695-1723 neměli).
Ideou této práce jsou "analýza a interpretace staveb na základě jejich prostorového a architektonického konceptu, zasazené do patřičného historického a uměleckohistorického rámce". Takový byl záměr univ. prof. Mojmíra Horyny, iniciátora projektu, jenž se jeho dokončení nedožil (+ 2011) a jehož památce je kniha připsána. Poutavé a zhusta objevné výklady těží ze všeho kvalitního, co bylo o českém baroku (pardon, to autorům čpí nacionalismem, takže o baroku v Čechách) dosud napsáno. Další badatelé nebudou moci tuto syntézu pominout.
Byla by to kniha dokonalá, nebýt některých zastaralých fotografií. Hanebný přístup komunistického režimu k těm sakrálním památkám, které nebyly tolik na očích, nesmí být zapomenut, zde však očekáváme snímky aktuální (příkladem buďtež kostely v Osově či Veliši; ten osovský dnes září pěknou žlutou fasádou, v průčelí stavby však zůstaly dva vertikální pruhy ve stavu před opravou, ač lešení už je pryč - tato kuriozita by možná za obrázek stála). Bude to muset napravit někdo jiný někdy jindy.
