Dejme tomu, že nová vláda projde hlasováním o důvěře, protože poslanci - vedle slušných příjmů a "bokovek" - mají též velké leasingy, hypotéky a strach před ztrátou imunity. A sociální demokraté se bojí převleku Nečasovy vlády do sukní Miroslavy Němcové. Teprve kdyby se potvrdilo, že si kapři rybník nevypustí, pak nabude na významu, co hodlá Rusnokův tým ve Strakovce provádět. A nepůjde opravdu jen o to, jak zajistí příslušným orgánům volnost při výběru figurantů do teplákových souprav jistých detenčních zařízení. Nejdůležitější budou kroky, které mají posloužit k vytažení země z ekonomické recese. Nejdůležitější bude, zda vládní program v této sféře bude fungovat v praxi a zda není takříkajíc přitažený za vlasy.
Personálně si na ekonomiku našlápne silná sestava. Premiér Jiří Rusnok, bývalý ministr financí (a poté chvíli i obchodu a průmyslu), by k investicím "na sekeru" rád využil nízké (dvouprocentní) úroky, na které si Česko půjčuje v kalných vodách finančních trhů. Chce prorůstové prohloubení dluhu na investice (autostráda Hradec Králové - Olomouc) a využití dotačních programů (Zelená úsporám) i PPP (Public-Private Partnership), tedy poskytování veřejných služeb se zapojením soukromého kapitálu. Nový šéf finančního resortu Jan Fischer je rovněž vybaven ekonomickým vzděláním a navíc statistickou odborností i praxí - a hlavně hroší kůží zadluženého (jakož i rychle oddluženého) "propadáku" prezidentských voleb, do nichž vstupoval jako favorit. "Tato země potřebuje obnovit hospodářský růst a fiskální politika tomu musí jít naproti," prohlásil jako věrný "rusnokovec", najednou zapálený pro fiskální stimuly.
Jediná možná cesta
Rusnok hovoří o "určitém tandemu ministr financí - premiér", který bude prosazovat prioritu této vlády. Tuto prioritu předseda vlády charakterizoval tak, že hospodaření s veřejnými financemi - ono "proinvestování se z krize" - bude "pod kontrolou". Není o tom pochyb. Tandem Rusnok - Fischer je totiž ve skutečnosti trojspolek prezident - premiér - ministr financí. Jsou to tři mušketýři a Miloš Zeman je mezi nimi váha nejtěžší. A právě on stále zdůrazňuje, že přednost mají investice před spotřebou, například výstavba kanálu Dunaj - Odra - Labe (anebo dostavba Temelína) před přidáním pár stovek lidem na kousek salámu a trochu pravdy. Ví, že investiční priorita je "nepopulární", naštěstí však "prezident není závislý na momentálních voličských náladách" (pochvaluje si Zeman). Nahrnutí investic do infrastruktury dopravní, energetické, informační (a také do výstavby bytů), těm blbým "dolním deseti milionům" (většina lidí jsou idioti, viz Gaussova křivka) v delší perspektivě pomůže.
Tak nějak - ořežeme-li to na kost a zjednodušíme do jakés takés pochopitelnosti - to Zeman říká a míní. A neustále se přitom odvolává na Johna Maynarda Keynese (1883-1946), na jeho fiskální páky a "multiplikátory", na "jediný možný způsob" k překonání ekonomické krize, jakou byla ta ze 30. let a jakou je i ta nynější. Tímto způsobem - jedinou možnou cestou - je "zvýšení sklonu k investicím na úkor sklonu ke spotřebě". Keynes je čtvrtý muž do ekonomické vládní sestavy? I ti tři mušketýři byli vlastně čtyři.
Nesporně jde o závan kyslíku do zatuchliny, kterou po sobě zanechává smetená garnitura vládců. Ta se domnívala, že v řádně uvolněném trhu žádná krize nastat ani nemůže. A pokud přesto nastala, pak jenom proto, že trh deformují paraziti na dávkách, odboráři v ulicích a státní úředníci s nosem v soukromých záležitostech (neřku-li policisté s pendrekem na demokracii, v níž se standardně směňují hrdé poslanecké hlasy za chatrné trafiky, které přece nestojí za pozornost). Pana Keynese ale v Zemanově podání příliš nepoznávám; je to leda vývar s neznámými ingrediencemi.
Ani ve snu
J. M. Keynes především řekl, že "v delší perspektivě budeme všichni mrtví". Zuřivě polemizoval s těmi, kteří si mysleli, že krize může být vyřešena snížením životní úrovně pracujících lidí. Odmítal, že nabídka (produkce) automaticky vytváří poptávku (spotřebu). Tvrdil, že ve stabilní ekonomice zaměstnanci vlastně MUSEJÍ utratit co největší objem svých mezd, zatímco zaměstnavatelé (vlastníci kapitálů) by své zisky produktivně utratit MĚLI - a ne je cpát, jak bohužel činili, pod postel nebo na burzu. K nízkým úrokovým mírám jako k jednomu z nástrojů uvolnění produktivního kapitálu (a takřka jedinému "keynesiánství" dneška) byl skeptický, a proto sázel na veřejné investice. Uvědomil si ale, že tato páka z krize 30. let Ameriku nevytáhla; spočítal, že k vytvoření tří milionů pracovních míst by USA musely zvednout veřejné výdaje o 56 procent (to však dokázala až druhá světová válka). A zděšen odporem podnikatelů k Novému údělu radil Rooseveltovi k opatrnosti, aby nebyla narušena důvěra byznysu...
Jeden bod, který najdeme v Keynesovi, jsem však ještě od Zemana, Rusnoka ani Fischera nikdy neslyšel. Keynes "vynalezl žárovku" (60 let po Marxovi), kterou nazval "pokles mezní efektivity investic" ("klesající míra zisku" podle Marxe). Tento jev vysvětluje, proč bylo marné přesvědčovat podnikatele, aby si nevytřepávali zlaté mince z vousů, nýbrž je laskavě investovali. Odtud byl už jen krůček ke Keynesově úvaze, že "jediným prostředkem" k zajištění plné zaměstnanosti bude zřejmě nutná "komplexní socializace investic". Zespolečenštění kapitálu. To sice není totéž jako "znárodnění", jde však o teoretické prolomení systému, o krok "za kapitalismus". Lord Keynes se tudy nevydal.
Ne, ani Rusnokovi mušketýři se k ničemu podobnému nechystají. A protože jsou ve skutečnosti jenom tři - a právě takoví, jací jsou -, ani ve snu je to nenapadne.
