Jako v každých senátních volbách, i tentokrát proniklo do horní komory českého parlamentu několik takzvaných výrazných nezávislých osobností. Slyšet je o nich hlavně v době voleb, pak už nikdy - ne nutně kvůli slabému postavení nezařazeného senátora, ale také kvůli tomu, že kromě své nezávislosti nic jiného nenesou. Budou takoví i Libor Michálek a Eliška Wagnerová?
Libor Michálek, zvolený na Praze 2 za kuriózní koalici pirátů, zelených a lidovců (co mají tyto strany společného, kromě toho, že nejsou zastoupeny ve sněmovně? Co spojuje venkovského katolíka, brojícího proti potratům, s dredatým velkoměstským intelektuálem, bojujícím za zrušení copyrightu?), je nepochybně jednou z největších hvězd senátních voleb.
Anketa:
Potěšily vás výsledky druhého kola senátních voleb?
- Ano. 33%
- Ne. 33%
- Volby mě nezajímají. 33%
Co Michálka do Senátu vyneslo? Boj proti korupci (kauza exministra Drobila z ODS), který je snad ještě rozšířenějším jevem než korupce sama. Otázkou je, jak bude Michálek v Senátu proti korupci bojovat. Bude si nahrávat své kolegy? Bude kontrolovat u vstupu do Valdštejnského paláce obsah senátorských tašek, jestli si náhodou někdo s sebou nenese úplatek?
Sám Michálkův příběh přitom není jednoznačně pozitivní. Nahrával si své kolegy a šéfy a udával je médiím (nikoli policii). To, co je u státního úředníka (jímž byl) jednou ze základních povinností, to jest loajalita, mu zjevně těžkou hlavu nedělalo. Jiný neloajální úředník, Ladislav Bátora, ve státní správě skončil (za urážení majestátu). Nevšiml jsem si, že by byl zvolen do Senátu. Přitom jako konzervativec by měl jistě ke KDU-ČSL blíž než Michálek.
Michálek navíc neupozornil na korupci, ale na blábolení jednoho poradce. Nikoho nechytil s úplatkem, nepřekazil žádnou předraženou zakázku, neodhalil žádný nelegální tok peněz. Jen vyslovil podezření.
Michálkovy názory nikdo nezná, ve své kampani je nezmiňoval - kromě toho, že korupce je špatná a politika prohnilá, samozřejmě. Ale beznázorovost je hlavní devízou každého nezávislého kandidáta. Ti se vezou na vlně populistického kýče, v němž hrají se svou pověstí, s morálkou a tušením nepolitické politiky. Jenomže "strany slušných lidí" nikdy nefungovaly, na to upozorňoval už před lety Václav Bělohradský.
O názorech bývalé soudkyně Elišky Wagnerové, například že právo je nadřazeno politice, a tudíž má soud korigovat rozhodování zákonodárců, víme víc. Vzhledem k jejímu boji proti "asociální" vládě je s podivem, že nekandidovala rovnou za komunisty. Ostatně ti ji zvažovali jako vlastní kandidátku na prezidenta. U Wagnerové jako i u jiných podobných kandidátů je samozřejmě dojemná její zdůrazňovaná "nezávislost". Kandidovala ovšem za Stranu zelených, ta za ni bezpochyby zaplatila volební kauci a nejspíš i kampaň. A zcela jistě za ni bude dalších šest let pobírat státní příspěvek - za Michálkem stály strany rovnou tři.
Odpor ke stranictví a na odiv dávaná nezávislost (a skrývání se ze pohodlný stranický plášť tam, kde se to hodí, například u voleb) je pro dnešní politiku typická - skoro to nutí vzpomenout si na výrok Milana Kondra (rovněž nějakou dobu senátora), že "nestraník je člověk, který nemá žádné kamarády nebo se za své kamarády stydí".
Působení nezávislých senátorů se samozřejmě nemusíme bát. Za šestnáct let existence horní komory parlamentu ještě žádný z nich díru do světa neudělal.
