Jako kdyby mělo ministerstvo školství zalepená ústa, oči i uši. S oblibou totiž nepřikládá prakticky žádnou váhu zprávám o katastrofálním poklesu úrovně vzdělanosti. To mlčení je pochopitelné - jde přece o český úřad a naše země kvůli němu čelí průšvihu, proti kterému jsou letouny CASA jen marginálním problémem. A opravdu teď nedělám z žížaly stonožku.
Jak problém vznikl? Ve zkratce: vzdělávací systém, jenž nám tu zbyl po roce 1989, se ve znamení sloganu "nebudeme se vracet k dědictví komunismu" rozbil cele - rušením osnov. Místo vylepšení toho, co fungovalo a co bylo léty (i první republikou) prověřeno, ponechaly se školy nazdařbůh svému osudu. A dravý kapitalismus na tom chtěl přirozeně vydělat.
Je potřeba vychovat sebevědomé jedince, smysluplně uspořádat na sebe navazující výchovné a vzdělávací prvky, zdokonalit rozvoj člověka, argumentovalo se v devadesátých letech. Tvůrci této nové české stezky však především otevřeli dveře "dobrým" kšeftům. Kdekdo se napakoval na stamilionových či miliardových projektech přidružených k této reformě, hrdě zvané kurikulární, zatímco učitelé na ní makali zadarmo v rámci jakési novodobé akce Z. A kvalita šla rapidně dolů.
To dneska vidíme ostatně všude. Dokonce si o tom můžeme přečíst ve varovných analýzách OECD i v nejnovější studii ekonomického institutu CERGE-EI. Podle ní by stačilo, aby se nyní úroveň vzdělanosti (zvlášť v regionálním školství, což jsou všechny mateřské, základní a střední školy) vrátila do roku 2003, a ročně by to český hrubý domácí produkt zvedlo o 169 miliard.
Ano, dvacet let uplynulo jak voda. Ovšem tristní výsledky školských reformních kroků jsou na druhou stranu nikoli poučením, ale opět "dobrou" příležitostí pro velký byznys. Nejlepší exministr školství všech dob Josef Dobeš se rozhodl k původnímu systému osnov přiblížit za pomoci takzvaných standardů znalostí a jejich následným testováním v 5. a 9. třídách, a to za stamiliony korun. Vlastně za miliardy, vezmeme-li v potaz též dotažení nových maturit, jež měly výstupy středoškolského učiva sjednotit (podobně jako osnovy), k čemuž bohužel nedošlo.
Učitelé mají pravdu, že je obtížné vyznat se v záměrech ministerstva, které si navzájem odporují (jednou osnovy ne, podruhé ano), a že suma sumárum stálo jejich rušení majlant a následné zavádění (vnášení řádu do chaosu) již další majlant. Znalosti ale nestoupají, jelikož tu znovu a zas nejde o poctivou koncepci, nýbrž o balík peněz. To, že u nových maturit propadlo 21,2 procenta žáků, z nichž se sedm tisíc odvolalo, není výsledkem kvality těchto zkoušek, jež by měly oddělit zrno od plev, ale jejich naprosté nekvality, jakkoli vyšly na miliardu a půl. Vždyť neuspěli nejlepší gymnazisté, kteří si vybrali těžší a nesmyslně sestavené testy, a průměr prolezl. A i premiér přiznal, že státní maturity jsou mrtvý projekt. Hlavně že dodavatelské firmy měly žně...
Jestliže bylo veřejné školství v šedých dobách normalizace rovněž opovrženíhodným politickým nástrojem, nelze dnes tvrdit, že nástrojem současného klientelistického systému není. Ve skutečnosti je zlatým dolem, respektive jím v posledních dvaceti letech bylo. A jde jen o to, jak si ještě naposledy zobnout, když se administruje 130 miliard korun z eurofondů, vyhrazených též na reformy. Naše děti byly a jsou obětí těchto dvou systémů. Je smutné, že již po generace to nejcennější, co máme, systematicky pokřivujeme. To je totiž ono ryze české: buď vyděržaj, pioněr!, anebo ať žije volná ruka trhu, paradoxně pod záštitou lisabonské strategie.
