Každý režim, jak známo, má svůj způsob, jak sám sebe ospravedlňuje před těmi, jimž chce vládnout. Na rozdíl od dob feudálů panujících z vůle boží nebo diktátorů s kouzlem osobnosti a armádou v zádech by to v demokracii měl být lid, zpravidla prostřednictvím svých volených zástupců (viz čl. 2, odst. 1 Ústavy ČR). Už příští týden budeme mít možnost si v praxi ověřit, jak to funguje u nás a jak moc daleko jsme od banánových republik.
Organizační výbor sněmovny určil jednání o důvěře vládě Jiřího Rusnoka na příští středu. Když tento zemanovský kabinet potřebné hlasy poslanců nezíská, bude ODS usilovat o pokus pro svou místopředsedkyni a šéfku sněmovny Miroslavu Němcovou. Podle různých informací by tahle staronová koalice mohla získat až 105 hlasů.
Ať už jde o Rusnokův kabinet, či hypotetickou vládu Miroslavy Němcové, půjde samozřejmě o politické obchody, kšefty a "dealy", nezbytnou součást každodenní parlamentní praxe. Jaký je mezi nimi rozdíl? Zkusme být chvíli úplně naivní. Představme si, že politik XY - nějaký přeběhlík, odpadlík, "rebel", o něž tu nejvíc půjde - zvedne ruku pro jednu, nebo druhou formaci prostě proto, aby hájil program, za nějž byl do sněmovny zvolen. Čistě teoreticky lze naplňovat mandát od voličů i v nějaké dozorčí radě.
Volič na prvním místě
Problém je, že známe své lidi. Pěkně to vyjádřila ve středečním Právu poslankyně Kristýna Kočí: "Případnou podporu oběma variantám vlády předem nevylučuji. Pro mé rozhodování budou naprosto zásadní programové priority," uvedla poslankyně, která, není to tak dávno, připravovala s Petrem Tluchořem převrat ve Věcech veřejných a na slavné nahrávce rozhovoru při "kapučínku" tvrdila, že "oni mají policii a my zase máme celou justici". Určitě jí tehdy i teď šlo výhradně o voliče, o program.
Ještě donedávna jsme se v teoretické rovině mohli pokoušet rozlišovat, co je a co už není za hranou. Nejvyšší soud však teď v kauze Tluchoř, Fuksa, Šnajdr jasně řekl, že poslanci jsou za jakkoli smrduté kšefty nepostižitelní, pokud byly dohadovány na parlamentní půdě.
Zákonodárci z dolní parlamentní komory by tak příští týden mohli postupovat přesně v intencích onoho soudního verdiktu. Co třeba taková veřejná dražba nerozhodnutých hlasů? Státní podniky, městské podniky, místa na kandidátkách, velvyslanecké posty. Tím vším by se dalo přihazovat. Aukce by měla nejlépe proběhnout na plénu za přítomnosti televizních kamer. Kdo dá víc, vyhrává a bude vládnout. Kromě jiného by tento transparentní způsob schvalování vlády předešel zbytečným spekulacím.
Má to jedinou nevýhodu minimálně pro zavedené politické strany. Aby lidé vůbec chodili k volbám, potřebují aspoň malou naději, že ještě disponují nějakou mocí, že jsou při onom slavném svátku demokracie bráni vážně. Mnohdy stačí jen iluze. Pokud se vytratí, je třeba hledat jiné zdroje legitimity těch, co vládnou. Chmurná představa.
