V neděli 21. srpna se před budovou Českého rozhlasu v Praze na Vinohradské třídě konal - již tradičně - pietní akt k výročí sovětské okupace. Politici položili věnce k desce se jmény padlých civilistů a pak pronesli pár slov. Karel Schwarzenberg za Poslaneckou sněmovnu, Jiří Dienstbier za Sobotkův kabinet. Oba mluvili spatra. Místopředsedkyně Senátu takového výkonu mocna nebyla. Generální ředitel Českého rozhlasu taky ne.
René Zavoral, jenž po svých podřízených jistě vyžaduje, aby při práci v terénu uplatnili verbální pohotovost, svůj pětiminutový projev, myšlenkově nikterak složitý, četl. Zřízenci k tomu účelu dokonce instalovali řečnický pultík. Zvláště v kontrastu se jmenovanými politiky, kteří promluvili až po něm (a jejich řeč měla hlavu a patu), to působilo trapně. Pět minut v mírném tempu představuje nějakých padesát řádek po šedesáti znacích. Je to rozsah pro intelektuála, jímž pan Zavoral jistě je, nezapamatovatelný? Cožpak nehovoří na pracovních poradách? Nebo i tam všechno čte? V takovém případě raději neměl mluvit vůbec, z rozhlasového archivu mohl pustit třeba Běž domů, Ivane!, dojem by to udělalo lepší.
Ještě větší rozpaky vyvolala místopředsedkyně Senátu. Její projev byl dokonce kratší než řeč magistra Zavorala, za tři a čtvrt minuty se od pulpitu poroučela. Ani ona nečetla statistické údaje, při jejichž uvádění záleží na každém desetinném místě, ani ona neuváděla jména málo známá, tedy snadno zkomolitelná (třeba patnácti mužů, kteří "21. srpna 1968 v těchto místech zahynuli nebo na následky zranění později zemřeli"). Řekla vlastně jen to, že podle aktuálního výzkumu "necelá třetina lidí" nepovažuje "události ze srpna 68" za "významné". Což je smutné, protože... Atd.
Paní Miluše Horská (tak se místopředsedkyně Senátu jmenuje, což jistě každý ví) se vidí takto (viz http://milusehorska.cz/kdo-jsem/): "Jsem:/ žena, spíš do nepohody, celý profesní život vedu děti, lidi a buduju nové zítřky/ matka 2 dospělých dcer, intuitivní i pragmatická/ srdcem pedagožka, profesí ředitelka/ zástupkyně speciálních soukromých škol, neziskových organizací/ mluvčí potřebných a slabých/ manažerka, škola s více než 100 zaměstnanci a 170 žáky, která slouží obyvatelům města a kraje/ komunikativní osoba, ráda se dělím o profesní i životní zkušenosti s mladými lidmi a mám to velké štěstí je pravidelně potkávat/ obyčejný člověk se svými potřebami, sny a přáními/ baví mě hodně pracovat, obzvlášť, když cíl může posloužit ve prospěch dobré věci// Koníčky:/ práce je koníček/ hudba/ četba/ sport/ láska ke zvířatům, 16letý jezevčík Bobík/ experimenty ve vaření// Chyby na kráse:/ přebírám zodpovědnost za ostatní/ raději chodím ve vyšlápnutých botách než lodičkách/ málo pohybu/ ráda jím, pár kilo navíc/ málo času na záliby/ zbytečně přemýšlím// Jaká jsem:/ snažím se být prospěšná jako občan své vlasti a pomáhám budovat společnost na principech slušnosti, lidskosti a odpovědnosti/ pozitivně a optimisticky naladěná, láhev na stole vždy vidím zpola plnou, ne zpola prázdnou/ přijímám změnu, vidím dějiny v pohybu/ aktivní až radioaktivní/ vidím věci v souvislostech/ zodpovědná a umím se rozhodnout/ miluji humor a legraci snad nezkazím/ empatická, vnímám potřeby jiných/ mám tah na bránu/ energická/ ráda pracuji v týmu/ kreativní/ otevřená// Co mě trápí:/ naše společnost není nastavená na pozitivní lidské vzory/ slušný člověk je považován za hlupáka a slabocha/ nedodržují se smlouvy ani slovo/ na silnicích se ohrožujeme na životech/ je 'normální' krást a podvádět/ v Čechách důležitější instituce než člověk/ úspěchy se neodpouští/ 1 km dálnice v Čechách je dražší než v Alpách/ politici nekopou za lidi, ale za své zájmy/ lidé nad 50 let těžko shání práci/ stáří je na obtíž/ duchovní hodnoty jsou poplatné hmotným statkům" - k tomu není co dodat.
Máme tady záhadu. Ta, jež je "srdcem pedagožka, profesí ředitelka", vidí "dějiny v pohybu", "věci v souvislostech" a má "tah na bránu", musí tříminutový proslov číst z papíru. Co kdyby jí ho sebral vítr? Omluvila by se a od projevu by upustila? Improvizovala by? Rozpovídala by se o jezevčíku Bobíkovi? O experimentech ve vaření? O tom, jakou legraci naposled nezkazila?
Arne Novák, jehož jméno a dílo je jistě i našim vysokým ústavním činitelům dobře známo, napsal v předmluvě ke své znamenité knížce Řeči a proslovy (1931): "... pokoušel jsem se dobře odlišiti slovo mluvené od psané věty; pohrdal jsem pomůckou, jakou jest při samé řeči neb přednášce podrobně vypracovaný text, a věnoval jsem mnoho péče i času tomu, abych své přednášky memoroval." No prosím, "mnoho péče a času". A paní místopředsedkyni Senátu, "komunikativní osobu", jak se charakterizuje, baví "hodně pracovat". V čem je tedy problém?
