Jak sdělil hradní kancléř Vratislav Mynář, jestliže kabinet Jiřího Rusnoka nedostane příští středu ve sněmovně důvěru, mohl by Miloš Zeman jmenovat další úřednickou vládu. Proč si prezident hraje s parlamentem jako kočka s myší?
Celé toto pohrávání si má určitou logiku, respektive je možno v něm logiku spatřovat: Rusnokova vláda je prezidentská vláda. Je kabinetem bez legitimity, bez podpory sněmovny, na níž ani nevyčkává, a provádí zásadní politická rozhodnutí a personální změny.
Vše jako by nasvědčovalo tomu, že Zeman postupuje podle předem (nejpozději od zvolení v lednu) připraveného politického plánu. Tlaku, jejž vytváří, aby Rusnok důvěru získal, nahrává i čtvrteční návštěva Marie Benešové na Nejvyšším soudu; soukromě jej ministryně spravedlnosti označuje za centrum justiční mafie.
Předně jde totiž o to, že nedostane-li Rusnokův kabinet důvěru, všechny jeho kroky budou označeny za nelegitimní. Pakliže by pak Rusnok vládl v demisi až do řádných voleb (a šanci na sestavení vlády by tedy neměla ani Miroslava Němcová, ani Bohuslav Sobotka), tak existuje-li kolem Němcové stojednička, sněmovna by podle všeho nepodpořila rozpočet a škody by šly nutně na vrub Miloše Zemana.
Prezident by byl jistě kritizován, že pohrdáním sněmovnou stav způsobil, a to s velmi negativními zahraničněpolitickými dopady; hrozba, že EU neuvolní fondy a zahraniční investoři budou opatrní. Tomu se hlava státu chce jistě vyhnout.
Ovšem Zeman zároveň ví, že dá-li možnost stojedničce, respektive pověří-li sestavením vlády Němcovou, tak například Petr Žaluda se šmahem vrátí do čela Českých drah. Řečeno jinak: dosavadní kroky Rusnokovy vlády budou vzaty zpět a Zemanova v krátké době nabytá silná moc, moc daleko silnější než u jeho předchůdce, se znatelně zúží, k čemuž by došlo i v případě pověření "zrádcovského" (vztaženo k minulým prezidentským volbám) Sobotky. Proto ten návrh na případný druhý úřednický kabinet.
Nutno dodat, že celková situace velmi polarizuje společnost. Někteří lidé mají dojem, že prezident nakrásně odstřihává nenáviděnou trojkoalici od penězovodů, zadupává ji do země, kvůli čemuž ho přece volili a za což jej i nadále ctí. Jiní si myslí, že jsme svědky poměrně učebnicového příkladu, jak se uchopuje v zemi moc a že válka Zemana se sněmovnou přispívá jen hradnímu dvoru, SPOZ a jejich okruhu; lidem či společnostem skrytým za prezidentem.
Kde je pravda? Myslím, že někde mezi tím. A jisté také je, že nejen ČSSD, jež obětovala parlamentní principy vizi ministerských postů, ale i KSČM situaci podceňují v domněnce, že z ní vytřískají politický kapitál, zatímco naděje "prostých" lidí na zlepšení životních podmínek jsou liché: nejsou peníze a nestabilita investory skutečně odrazuje.
Polarizace společnosti, lze soudit, se bude prohlubovat a za případný nárůst extremismu, ať už neonacistického, či krajně levičáckého, ponesou v rámci kauzálního nexu (příčinný vztah mezi jednáním a následkem) odpovědnost jen a pouze současní politici. To slušně nahrává novým politickým uskupením (SPOZ, ANO atd.), v nichž lidé, toužící po prosperitě země, uvidí naději do budoucna, a to i když se spálili se zelenými či Věcmi veřejnými.
Domněnka, že po nadcházejících volbách bude politická mapa České republiky zcela překreslena, se tak zdá být čím dál blíž realitě.
Že by Zemanův hlavní cíl?
