Kdyby se sešla "obléhaná" radní jižních Čech Vítězslava Baborová (KSČM) s rektorem Jihočeské univerzity Liborem Grubhofferem, který plně podpořil tamní antikomunistickou studentskou revoltu, nejspíš by se ukázalo, že se v ledasčem bez problémů shodnou.
Stále ještě zánovní akademický guru celého regionu - rektorský řetěz si navlékl teprve letos v květnu - předtím důrazně podpořil studentský Týden neklidu se slavnou Nocí univerzit proti reformám padlého ministra školství Josefa Dobeše, jemuž také KSČM nemohla přijít na jméno. Pan rektor i paní (soudružka) radní jsou příznivci technických oborů.
Loutkové divadlo
Oba mají za to, že vysokoškolských aspirací naší mládeže je možná až příliš. Po kampusech se pak roztahuje nadmíru těch, kteří dříve po právu volili "učňák". Alespoň z nich něco bylo. Absolvent, jenž kvalifikaci imituje a svůj obor nechápe, je méně než nic. Baborová dokonce mluví o Gaussově křivce, podle níž vlohy většiny populace charakterizuje průměrnost. Klaní se de facto přírodě údajná stoupenkyně světonázoru, podle nějž je člověk "souhrnem společenských vztahů" (Marx).
Věcné komuniké z takového setkání bylo by zajímavé. Nahozená témata by mnohým konvenovala, od jiných by oba odkojenci přírodních věd - ona je učitelkou matematiky a fyziky, on biologický vědátor, parazitolog se specializací na klíšťata - slízli celé věrtele kritických šlehů a museli jim čelit.
Není nám přáno.V době, kdy už opravdu všichni ohrnují nos nad "politizací věcných problémů" a nad "ideology", kteří šlapou na kruhy racionálních řešení, je právě z nějakého důvodu nutné znovu bojovat proti "komunismu". Skoro čtvrt století po jeho pádu a zrovna po svobodných regionálních volbách. Zeměpisář Martin Rosocha odstartoval 8. listopadu (v den výročí Bílé hory a aktuálního přijetí "církevních restitucí" sněmovnou) petici proti Baborové v čele školského odboru. Studenti demonstrovali 17. a 29. listopadu a půjdou znovu do ulic 18. prosince (v den prvního výročí smrti Václava Havla). "Lež má rudé nohy!". Pravda a lež. Dobro a zlo. Buď, anebo. Zjitřené city namísto rozvažování, pochyb a tolerance. Rozum oknem vyhozený. Možná paradoxně nikoli bez rozmyslu. "Pohádka pro děti, loutkové divadlo, tahají za nitky, nevyjdou na světlo." (Jaroslav Hutka).
Normální banalizace
Dějí se věci u nás normální. Zdá se, že má v postkomunistické zemi jakousi logiku, když celá jedna generace vyrostla v jistotě, že ve stádečku "demokratických" stran se nějakým úradkem božím stále motá jedna černá - vlastně rudá - ovce, "nedemokratická" KSČM. Všichni se vůči ní vymezují. I kandidáti na prezidenta; Jan Fischer avizoval, že z Hradu kabinet s komunisty - coby vládním údem či jen podpůrným pilířem - rozhodně nenajmenuje. Přemysl Sobotka by z téhož postu zvažoval demisi, pokud by komunisté po drtivém vítězství nárokovali politickou moc. A Zuzana Roithová se stala i jedním z rétorů jihočeské rebelie proti komunistům. Člověk nikdy neví, co mu nahrne hlasy...
Viděno ze Západu, kde je v každé zemi aspoň jedna legální komunistická strana, zpravidla však aspoň tři najednou (a další desítky politických subjektů, které se ke komunismu výslovně hlásí), je naše středoevropské blbnutí nepochopitelné. Ještě si nanejvýš řeknou, že prostě ti Češi zažili vládu jedné strany, a tak se z toho - a ze svého "třetího odboje" - holt asi pomátli. Lionel Jospin, socialista a premiér Francie v letech 1998-2002 odpověděl svého času na interpelaci: "Jsem hrdý na to, že komunisté působí v mé vládě." Nevěděl by, která bije, kdyby mu z češtiny přeložili, že je u nás normální srovnávat komunismus s nacismem a dožadovat se "norimberského procesu" s "rudými".
V pátek byly v českých denících k vidění nejméně tři čtenářské dopisy psané jako podle jediné šablony: umožnit Baborové funkci je prý totéž, jako schvalovat dohled nad školstvím členovi partaje, která posílala lidi do Osvětimi. Tohle normalizované uchopení "komunismu", blízkého v čase a ztělesněného v přítomnosti (zdaleka nejen Baborovou), je ve skutečnosti banalizací - v čase jakoby uzavřeného a dnes jen zdánlivě okrajového - nacismu. Antikomunisté fakticky takto banalizují - ať chtějí, nebo ne (jsem přesvědčen, že nechtějí) - nacistická zvěrstva, fašismus obecně.
Natahovací fronta
Vítězslava Baborová onemocněla. Tahle - tak tomu podivně říkají - "nemocenská dovolená" je zcela jasně psychický kolaps, výsledek hrubého nátlaku, jemuž je vystavena v této demokracii, v tomto právním státě, v typicky české tlačenici humanistů. Kdo si myslí, že její případná rezignace pomůže zchladit rozpálené hlavy, je vedle. Nejde totiž o Baborovou, ba ani o komunisty. Člověk nemusí být nezávislý politolog, aby věděl, co nápis "KSČSSD" v rukou dnešních demonstrantů přesně znamená: že u komunistů se energie této mobilizace nezastaví. Jde o útok na celou levici.
Nejenom to! Podle okamžitých taktických potřeb lze frontu - vždycky to tak bylo - rozšiřovat. Po komunistech a "kryptokomunistech" bývají na řadě liberálové. Ti, kteří se prvních zvolených terčů v souladu se svým přesvědčením zastali. I ti, kteří mlčeli a mysleli si kdovíco (však je známe). Pak přijdou na paškál pravověrní konzervativci. Ti, kteří nezamlčí, i ti, kteří si jen pomyslí, že všichni jsme boží synové a nikdo z nás nežije bez hříchu. Logika z řetězu utržené politiky je neúprosná.
