Česko má štěstí, pokud jde o přehlednost prognózy příštího volebního roku. Nikdo zatím nepochybuje, že vítězem parlamentních voleb 2014 se stanou sociální demokraté a že jejich lídr bude sestavovat vládu. Buď vládu koaliční se subjekty, které dnes nenesou zodpovědnost za výkonnou moc (tedy například s lidovci nebo zemanovci), nebo vládu jednobarevnou, celou oranžovou, opřenou povýtce o komunisty. Tedy vládu - jak se eufemisticky říká - "hledající podporu napříč politickým spektrem".
Jistě nelze zapomenout na průzkumníky veřejného mínění, kteří totéž mínění obratně ovlivňují. Dělá se to tak (na Západě o tom "frčí" docela tlusté knihy), že "nepřítel" (čili všechno, co se jen vzdáleně podobá levici) je nejprve ukolébán vysokými, ba zdrcujícími procenty podpory. Pak začne najednou ztrácet, pravicové strany mírně dotahují, ale jedna z nich - experti rozhodnou, která (jsou za to placeni) - bude mít na branku lépe našlápnuto. Klidně by k tomu inspicienti "nezávislých agentur" mohli připsat: "Volte, prosím, proti té rudooranžové totalitě subjekt, který jsme vám po zralém uvážení vybrali." Nepřipíšou nic. Ne ze studu, leč kvůli návratnosti investic...
Tohle snad u nás nehrozí. Ale krize identity zavedených politických stran - lépe řečeno pro naši zemi a celou středovýchodní Evropu: stran sotva zavedených - je viditelná i v Česku. Pokud se tato krize napojí na nějaké rozčilující aktuální (a bulvární) události, zdařilé mediální masáže, šokující průzkumy či informace o rozkladu tradiční politiky v zemích "vyspělých", ba přezrálých jako plísňový sýr, může dojít k překvapivé "volbě last minute", těsně před urnou. Vznikají pak nečekané konstelace, po nichž straničtí lídři skládají posty, aby si okusovali nehty až na kůžičku. A život se na ně do smrti neusměje.
Čas sebevrahů
Při letmém pohledu na průnik ekonomické a sociální krize do politické sféry různých evropských států upoutá pozornost Bulharsko, kde o víkendu zvítězila pravicová "občanská" strana "za evropský rozvoj" (GERB) bývalého premiéra Bojka Borisova. Téhož premiéra, který v únoru odstoupil po vlně demonstrací a sebevražd upálením, jimiž občané protestovali proti drahotě elektřiny a plynu, chudobě vůbec, vlivným mafiím a celému "postkomunistickému" vývoji. Pravicový vítěz vládu sice nesestaví, ale opoziční socialisté (BSP) Sergeje Staniševa budou muset řídit zemi s podporou Turků (Hnutí za práva a svobody, které vede Lutvi Bestan), ba i s extrémně pravicovou, xenofobní a populistickou - zkrátka fašistickou - stranou Atak (Útok) Volena Siderova. Všimněme si, je to důležité: vlevo od středolevé strany - kromě tureckých i domácích ultranacionalistů - nikdo nestojí. Snad ani jedna živá duše s levicovým ledvím.
Island je snad ještě horší studenou sprchou, hlavně pro levicové aktivisty. Po krachu tamních bank v roce 2008, demonstracích, referendech, "občanské revoluci" (tvorbě nové ústavy zdola) a předčasných volbách 25. dubna 2009 se ujala vlády první premiérka v historii země, sociální demokratka Johanna Sigurdardottirová. Ta znárodnila banky a "proevropsky" se vrhla na - úsporná opatření! Koncem dubna se tedy z "vůle lidu" vrátila k moci strana pravého středu, jejímž členem je bývalý premiér Geir Haarde, předtím marně souzený jako "viník krize". Kruh se uzavřel, spadla klec.
Osud "škrtreformní" islandské premiérky Sigurdardottirové se ale významně neliší od fatalistické politické sebevraždy portugalského socialisty Josého Sócrata anebo od jeho "panhelénského" kolegy Georga Papandrea (PASOK); ten jen trochu Merkelovou pozlobil "islandským" nápadem na referendum, jenž urychlil jeho osobní sešup do škarpy dějin. V Lisabonu se vrátila v plné parádě k moci "škrtpravice", v Řecku se muselo sáhnout k velké koalici středopravé Národní demokracie, středolevé PASOK a ještě středovější Demokratické levice. Tato "vnitřní trojka" podle pokynů "trojky vnější" (EK, ECB, MMF) páše sebevraždu kolektivně. Sebevrahům samotným je totiž smutno. Navíc do houfu prostě musejí, když se na ně zespoda tlačí fašismus (Zlatý úsvit) a hlavně nestalinská radikální levice (SYRIZA). Takhle si tu demokracii nepředstavovali.
Malér z prázdna
K velké koalici v čele Enrikem Lettou museli také kývnout italští demokraté (bývalá Demokratická levice s komunistickými kořeny). A tak se dostal do hry, byť "jen" jako šedá eminence, i trojnásobný expremiér Silvio Berslusconi, šéf Lidu svobody, jemuž paradoxně právě hrozí - Berlusconimu, nikoli lidu (doufejme) - šest let vězení. Obě strany jsou nuceny pospolu čelit Hnutí pěti hvězd Beppe Grilla, které je de facto aritmetickým vítězem voleb. A zároveň podivnou směsí krajně levicových i krajně pravicových ingrediencí, roztokem nacionální, sociální, komediální a morální rétoriky. Lettův kabinet připomíná recyklované technokraty z předchozí vlády Maria Montiho a jeho údajná politická legitimita je spíše fiktivní. Čirý "musismus". Pohyb v kruhu.
O zemi galského kohouta darmo mluvit. Loni získala šéfka Národní fronty Marine Le Penová hlasy 6,5 milionu (slovy: šesti a půl milionu) Francouzů. A vítězný socialista François Hollande je po roce stráveném v Elysejském paláci nejméně populárním prezidentem od začátku Páté republiky, tedy od roku 1958. A k prvnímu výročí Hollandova nástupu do funkce - 5. května - zaplavily rudé prapory Levicové fronty exsocialisty Jean-Luc Mélenchona pařížské náměstí Bastily; asi 100 tisíc lidí se tam dožadovalo nové ústavy a vytvoření Šesté republiky, která by už konečně byla sociální. Není divu, že ve francouzských politických kuloárech se zvažuje společný postup "demokratických stran". A že Brusel prodloužil Paříži vyrovnání francouzského deficitu o další dva roky. Vždyť Francie je, hrom do toho, jedním ze dvou hlavních pilířů EU!
Shrnuto a podtrženo: návraty "vykřičené" pravice a jistě opět i levice, které provozují stejnou politiku. Velké koalice pro tutéž politiku. Nové, nestandardní politické subjekty. Krajní pravice na pochodu, a to krokem mnohem razantnějším než jakým si dupe razantnější levice. Ta má totiž potíže s identitou, strategií i taktikou. Řecká SYRIZA je slepenec radikálních reformistů a uvážlivých revolucionářů, kteří se dožadují nového Marshallova plánu. Francouzskou Levicovou frontu protíná patrný šev mezi komunálně zaměřenými komunisty a po velké politice šilhající frakcí levicových socialistů. Německá Levice je ještě složitějším průnikem skoro nespojitých látek: západoněmeckých odborářů, levých libertariánů a východoněmeckých postkomunistů. A její zakladatel a stále vlivný neformální guru Oskar Lafontaine doporučuje odchod Evropy z eura. Jako by nevěděl, že návrat k "evropskému měnovému hadovi" je leda sázkou na velký malér.
Pravda, v Česku to máme přehlednější. Ale zárodky jednotlivých "evropských zplodin" tamní krize politiky najdeme u nás také. A hlavně i zde naplno platí: zprava bič, zleva Entropa. "Entropie" je stavem maximální neurčitosti, ba neuchopitelné prázdnoty.
