Byl jsem tam poprvé někdy v roce 1970. Kamarád Ján Roháč, slavný režisér a velký labužník, mě pozval na hostinu. On a jeho přátelé jezdili do té vesnice každoročně v listopadu na husacie hody.
Vesnice leží patnáct kilometrů od Bratislavy směrem na Pezinok a jmenuje se Slovenský Grob. Vedle je ještě jeden Grob, jenže Chorvatský. Tam prý před třemi sty lety žili pouze obyvatelé chorvatského původu.
V tom slovenském jsme zaťukali na dveře v jednom stavení a byli vřele přivítáni. Janík tvrdil, že jezdí pouze k této rodině, protože tam pečou husy sami a nejlíp. Zavedli nás do garáže přestavěné na hospůdku. Bylo to samozřejmě těžce ilegální, soukromé podnikání bylo přece trestné. Ale my tam byli v roli přátel – na rodinné oslavě. V koutě garáže stála veliká zděná pec. A kolem velikého stolu se sedělo. Husy krmené kukuřicí chovali prý tenkrát všichni v Grobu.
První zmínka o obci je z roku 1214, husí tradice však vznikla až po první světové válce. Peklo se každý pátek od prvního burčáku do prvního sněhu, v kameninových pekáčích, v jakých se peče chléb. Ostatní domácnosti prý si nechávaly husy péct u místního pekaře Rudolfa Pribuly. Jedlo se v obýváku. My jsme se však nemuseli zouvat a do pece jsme viděli. Jako předkrm se podávala pečená husí játra.
K huse se přikusovaly lokše, bramborové placky pečené nasucho a pak potírané husím sádlem. Zapíjelo se burčákem nebo malokarpatským vínem. Husy měly kůžičku křupavou a maso křehké. Tehdy jsem poprvé a naposled viděl jednoho člověka sníst celou husu. A deset lokší k tomu. Ten muž se jmenoval Vladimír Svitáček a byl hubený! Dnes už se hostiny nepořádají v domácnostech, v obci vzniklo téměř třicet restaurací. V sezoně přijíždí až 50 tisíc labužníků a ti snědí 15 tisíc hus. Husa pro čtyři stojí průměrně 60 eur.
