Před třemi lety začala Lucie Dvořáková (30) psát food blog. Nazvala ho Chez Lucie, tedy U Lucie. Je sladký, vtipný, elegantní a plný receptů, které zaručeně fungují.
"Někdo sportuje, někdo plete, já peču a pak o tom píšu. Je to odpočinek," řekla a postavila přede mě cheesecake z kozího sýra s třešněmi, malý, krásný, bělostný, samozřejmě hříšně dobrý a úhledně zabalený v krabičce s novým logem, které si Lucie nadělila ke třetím narozeninám svého blogu. Když si zadáte do vyhledavače Chez Lucie, vykouknou na vás stránky, do nichž se zanoříte a jen klikáte a čtete a klikáte a čtete. A u toho se vám dost zásadně sbíhají sliny. Dorty, koláče, křupavé housky, úžasně barevné macarons… A k nim přesné receptury včetně vylíčení všech nástrah, které vás mohou na cestě za kýženým výsledkem potkat, a samozřejmě návodu, jak je překonat. Tohle v žádné kuchařce nenajdete. Pekla jsem podle blogu Chez Lucie už několikrát, a tím pádem jednou provždy zapomněla na anonymní internetové recepty, které jsou jako skok do propasti.
Vůně domova
"Pečení neodporuje a nemluví. Výsledek záleží jen na mně, na tom, jak se s tím poperu," říká Lucie, která pracuje jako sekretářka a vařit začala hlavně proto, aby vůně jídla vytvořila v pronajatém bytě, kde bydlela, iluzi domova. Ze všech kuchařských disciplín nejvíc přilnula k cukrařině, absolvovala několik kurzů, kde si vyzkoušela cukrářské finty, které z kuchařek nevyčtete.
Blog o vaření si začala psát původně jen tak pro sebe: "Ze začátku mi šlo hlavně o to, abych měla někde přehledně nashromážděné recepty, takže jsem blog pojala spíš jako archiv a vůbec jsem nepočítala s tím, že by ho někdo četl. Vůbec mě nenapadlo, že by někoho mohlo zajímat, co si nějaká holka doma vaří. Asi rok jsem to dokonce tajila před kamarády, připadalo mi to vlastně směšné. Pak jsem se jednou probudila, zapnula počítač a měla mraky čtenářů. Přitom jsem měla pocit, že neumím fotit a píšu divně."
Fotky jsou naprosto v pohodě, rozhodně jsou dobré natolik, aby vám přeřadily slinné žlázy na vyšší stupeň, a texty jsou inspirativní i zábavné. A nemusí jít jen o jídlo, třeba loni v prosinci si Lucie - mimo jiné - zapsala: "Nové fotky nemám, protože nějakej chytrák ukradl slunce a od rána do večera je tma. Když chci něco vyfotit, musím si vzít dovolenou a kolem 11.00, kdy je v kuchyni nejvíc světla, se do toho pustit. I tak mám na foťáku ISO 1600, čas sotva 1/50, a to fotím přímo na okně, za stálého modlení, aby mi ty moje výtvory nevypadly na ulici." I tak vypadá život food blogera.
Jeden rok foodblogerské existence obnáší tak sedmdesát zápisů, to je sedmdesát receptů, fotek a příběhů. Lucie zásadně nepeče nic podruhé, vyzkouší recept, a pokud se dobere perfektního výsledku, opouští ho a jde dál. Jedním exemplářem obdaruje někoho blízkého, druhý si nechává na focení a ochutnání.
Výzvy Odvážných pekařů
Její výhodou a zároveň prokletím je fakt, že je perfekcionistka. Pokud výsledek není přesně takový, jaký má být, neopustí kuchyni. Přísná je nejen na sebe, ale i na ostatní: "Bývám na blogu nepříjemná na lidi, kteří se domáhají informace, co mohou čím nahradit. Když se má jídlo udělat pořádně, tak se nic nahradit nedá. Náhražky nesnáším. Stejně jako řeči, že si někdo nemůže dovolit kupovat kvalitní suroviny. Jako sekretářka taky nemám bůhvíjaký příjem, jde o to, jak si nastavíte priority. Pro mě je kvalita jídla prostě důležitá." A tak jde a upeče si doma cukrářské piškoty jako důkaz toho, že všechno je možné a že dělat tiramisu z dětských piškotů a pomazánkového másla je nesmysl: "Když se něco nedá sehnat, dá se to určitě udělat doma, na cukrářské piškoty je zapotřebí jen mouka, vejce, cukr a kukuřičný škrob."
Inspiraci hledá u food blogerů po celém světě, nejčastěji prý navštěvuje americké stránky joyofbaking.com. Každý měsíc se také připojuje k výzvě Odvážných pekařů (The Daring Bakers), což jsou stránky sdružující food blogery z celého světa: "Některý z nich vybere recept, často nějakou národní specialitu, a lidi po celém světě ji upečou. Vyzkouším si díky tomu věci, o kterých jsem nikdy neslyšela, nebo konečně udělám něco, co už jsem dlouho odkládala." Třeba ruský žitný chleba z kvásku, čokoládové pralinky nebo dezert z pusinkového těsta nazvaný Sans Rival, což znamená "bezkonkurenční"
Luciinou specialitou jsou macarons - malá, kulatá, barevná a křehká kolečka plněná lahodnými krémy, které si zamilovala v Paříži. Trvalo dlouho, než objevila recept, který skutečně funguje: "Ale macarons jsou potvory, to, co se osvědčilo jednou, už podruhé vyjít nemusí. Výhodou ale je, že ingredience nejsou zas tak finančně náročné, takže vám to netrhá srdce, když vyhazujete do koše plech zmetků. Navíc se macarons dají jíst, i když se nepovedou, jen nejsou tak krásné." Jenže Lucie potřebuje, aby to, co udělá, nejen dobře chutnalo, ale i vypadalo tak, jak má, teprve tehdy je spokojená.
Prostě dřina
Když byla vybraná, aby své výtvory prodávala na pikniku časopisu Apetit, upekla 520 macarons, což obnáší 1040 skořápek, a 140 porcí cheesecaku. Prodala i kousky, které měla schované pro kamarády: "Fronta byla opravdu šílená, jedna slečna přijela až z Ostravy, byla jsem ráda, že se na ni dostalo. Já bych asi do Ostravy nejela pro nic na světě. Takže jsem měla velký pocit zodpovědnosti, abych svoje fanoušky nezklamala."
Lucie prý žádné mety nemá: "Spousta lidí přece taky chodí běhat jen proto, že je to baví a nemá před sebou vidinu maratonu." Občas má prý pocit, že mít svou cukrárnu je naprosto skvělý nápad. Tohle rozpoložení se ale pravidelně střídá s dojmem, že to je naprostý nesmysl: "To když toho peču víc a dojde mi, jak strašně fyzicky náročná tahle práce je. Taky se trochu bojím, že kdybych ,musela‘ vařit a péct, tak už by mě to tak nebavilo."