Jestli Číňany provází pověst národa schopného zfalšovat cokoli, největší podfuk páchají v Česku sami na sobě. Zapomeňte na glutamátové mixy z čínských bister, pravá kuchyně chutná v zemi draka docela jinak.
Na stole přistane miska voňavé zeleniny. Díky vytříbenému vkusu kuchaře se kousky celeru a mrkve jednoduše ochucené kořením rozplývají na jazyku. Všimnu si bílého kořene, neúspěšně hryznu do tvrdého a s domněnkou, že jeho funkce bude estetická, vracím sousto na talíř. "Víš, že tam máš slepičí pařáty?" uzemní mě v příští vteřině spolustolovník. Jako poloviční vegetarián tolerující z masa jen dary moře jsem si vtipnější srážku s čínskou kuchyní přát nemohla.
To ještě netuším, že v příštích dnech do sebe vědomě nasoukám tvory, na které bych se za normálních okolností neodvážila ani sáhnout. A že slepičí pařáty, jež místní považují za běžný a velmi oblíbený pokrm (masožravci si s ním evidentně dokážou poradit líp), se nakonec ukážou jako hodně slabý odvar toho, čím vším dokážou jídelní zvyklosti Číňanů zrelativizovat vaši osobní hranici únosnosti.
Štěkající medium rare
První pravidlo zní: tenhle národ jí všechno. Včetně kobylek, mořských koníků, škorpionů, housenek, opic nebo krys. Mimochodem, někteří lidé konzumují coby pozůstatek z dob hladomorů dokonce hlínu, s tím, že je bohatá na minerály. Zdroje potravy Číňané zpracovávají beze zbytku. Třeba z býka se kromě obvyklého masa sní hlava, ocas, mozek, vnitřnosti, varlata i penis. "Když jsem žil jako dítě v Londýně, Britové dokázali z kuřete pozřít jen prsa. Zbytek vyhodili. V Číně, kde jídla moc nebylo, lidé neplýtvali a snědli všechno. Jednoduše našli způsob, jak je připravit chutně," říká osmačtyřicetiletý Martin Lowe, po matce poloviční Brit, jenž v kontinentální Číně pracuje jako obchodník.
Na našem stole v restauraci v jihočínském Šen-čenu se tahle úspornost projevila v podobě směsi z kuřecího, které musel nasekat zřejmě slepec, neboť kromě masa čouhaly z talíře také kosti, chrupavky a kůže. To vše v záplavě omastku a neskutečného množství chilli papriček.
Konečnou stanicí byla polévka z žabích břich, ačkoli ze tří objednaných dezertů v podobě plněných taštiček připomínalo tohle jídlo žábu ze všeho nejmíň. Nasládlá polévka s kousky obojživelné želatiny a sem tam nakrájeným hroznovým vínem. Chutnala skvěle, byť moje hlava tuhle hostinu zpracovávala rozhodně déle než žaludek. Útěchou mi bylo snad jen vědomí, že podle čínské moudrosti, která vnímá každé jídlo jako medicínu, posiluje žabí maso kosti a zlepšuje zrak. Medúzu, která na obrázkovém menu vypadala opravdu jako medúza, jsem vynechala. V čínských restauracích se ovšem můžete setkat i s daleko zvláštnějšími specialitami typu opičí hlavy, holubího mozku, kozích šlach, hadího jedu, cibulek z lilií nebo polévky ze žraločích žaludků.
Ne všude jsou tyhle manýry vítané. Hlavní vlastností čínské kuchyně je totiž obrovská pestrost. Takže zatímco na jihu vám bez problémů připraví polévku ze směsi hada, kočky a kuřete (v menu je vznosně přejmenují na Draka, Tygra a Fénixe), ve zbytku Číny by vám kočičí hody neodpustili. Čím dál ambivalentněji se zdejší veřejnost staví i ke konzumaci psů, ačkoli tenhle odporný byznys má v zemi pořád dost příznivců (viz Pejsky na stůl chuďasům).
Domácího mazlíčka, jenž podle Martina Loweho chutná po jehněčím, jsem tu na talíři neviděla, přesto je historek o kulturních střetech plný stůl. "Loni jsme v jednom městě zašli do restaurace. U vchodu v klecích seděli psi a opice. Stačilo ukázat a personál vám vybrané zvíře na místě zabil a připravil," vypráví Ludovic Hericher ze Švýcarska, který se do Číny dostane kvůli obchodu dvakrát do roka.
Mimochodem, úzký kontakt s tvorem, jenž vám posléze skončí v žaludku, je pro Dálný východ typický. Zauzené kachny nebo kuřata visící na kovových tyčích obchodních výloh ani náhodou nepřipomínají naše supermarketové hmoty, jejichž složení poznáte jenom podle obalu.
"Když byli moji synové malí, ptali se mě, kde se vyrábějí kuřata," komentuje živočišnou odcizenost západního světa Ludovic. V Číně při konzumaci naopak hledíte opeřencům do očí (byť vypíchnutých) a ryba, která ještě před chvílí plavala v akváriu, vám za pár minut přistane u nosu vcelku a smažená (v některých částech Číny smažená ještě zaživa).
Had na draka
Hongkong, což je moje hlavní štace, je oproti vnitrozemí přece jen jiné kafe. Mezinárodní kuchyně, poevropštělé stolování, výborná vína. Jenže to je pouze jedna stránka mince - daleko za komerčními bulváry a zářícími mrakodrapy se v chudších čtvrtí odehrává stejné divadlo jako v jakékoli jiné restauraci v Číně.
Český sochař Emil Adamec, který tu žije se svou ženou Lixií pocházející z vnitrozemí, východní kuchyni miluje. Pařáty, z nichž nejradši vykusuje kožní bříška, prý nejlíp dělají u Vietnamců. Pro nás má jiné překvapení. Hadí pohoštění. Zapadlý obchůdek osvětlený zelenou žárovkou skrývá kromě terária s živočichy také obrovské sklenice s ještěrkami, kobrami a jinou havětí naloženou v lihu. Na zemi stojí naskládané láhve s hadí kořalkou, u stolu sedí pár strávníků.
Objednáváme porci hadí polévky, která vypadá jako nálev slizu s plátky masa. Moje první a taky poslední sousto chutná překvapivě dobře, někomu připomíná kuře, mně spíš rybu. Zcestovalý Emil nějaké předsudky neřeší vůbec a s gustem dojede zbytek. Jak se had připravuje, nám ale majitel odmítá ukázat, což by se v kontinentální Číně patrně nestalo.
Tam jsou plazí hody populární především v Šanghaji (podle jednoho výzkumu je ve městě přes šest tisíc takto specializovaných restaurací) a jižní provincii Kuang-tung. Pro pobavení turistických skupin z Hongkongu a Tchaj-wanu se pak v hlavní chovné stanici umístěné ve městě Wu-čou, která do čínských restaurací dodá kolem milionu plazů ročně, pořádají oblíbené souboje hadů a koček.
Lehký život tu zvířata skutečně nemají. A jak se zdá, na touhu rychle vydělat občas doplatí i lidé. Nákup běžných potravin ve vnitrozemí je totiž docela risk. A kdo si to může jen trochu dovolit, jezdí nakupovat do Hongkongu. "V Číně se běžně stává, že sníte něco jedovatého, buď s prošlým datem, nebo kvůli chemickým aditivům vyloženě toxického," říká Lixia Adamcová. Pravidelně poslouchá historky svého otce, který se na stáří přestěhoval zpět na kontinent. Třeba tu, kdy se rozhodl uvařit údajně čerstvé kuře a voda mu během varu zezelenala. Jindy se mu nepodařilo rozklepnout vejce, které bylo uvnitř prostě umělé. "Lidé tu za peníze udělají všechno. Falšují vejce, colu, evropské víno, pomerančový džus, všechny známé značky," dodává Martin Lowe, který do malých obchodů pro jistotu vůbec nechodí. Stravuje se v restauracích a občas nakoupí ve velkých supermarketech.
Pravděpodobnost, že se to během několikadenního pobytu stane i nám, je však podle Lixie stejná jako u výhry v loterii. Držím se její rady a do obchodu si zajdu jen pro colu. Přežila jsem. Průlet čínskou kuchyní mi ale i tak připadá jako hodně zvláštní dobrodružství. Možná tak, jako Číňanům naše pojídání sýru a másla, případně jako ve Francii ládování hlemýždi. A ruku na srdce, takové české dršťky mají k východním způsobům přece jen blíž, než si připouštíme.
