Zápisník labužníka 11/2008

Včera jsem se zastavil v jedné restauraci v době obědů. Měl jsem tam schůzku, ale nechtěl jsem jíst. Než člověk, na kterého jsem čekal, dorazil, musel jsem chtě nechtě pozorovat jedlíky u okolních stolů. Byli to zřejmě bez výjimky lidé, kteří si odskočili z práce na rychlý oběd.

Neměli moc času, potřebovali rychle doplnit zdroje. Rychlost, s jakou mizel v těchto lidech obsah vrchovatě naplněných talířů, mě ohromila. Můj společník, cizinec, jehož jsem na tento neuvěřitelný jev upozornil, se mě v rozpacích zeptal: „A tihle lidé půjdou ještě pracovat, nebo půjdou zalehnout do postele a spát?“ Pro cizince je nepochopitelné, že Češi dokážou po velmi vydatném obědě ještě donutit mozek k činnosti. V zemích na západ od našich hranic je prostě oběd většinou jen lehký, nějaký ten salát nebo drobná porce masa bez přílohy.

Anthelme Brillat-Savarin v roce 1825 napsal ve své knize Fyziologie chuti: „Labužnictví pozoruje chuť v jejích požitcích i utrpeních, ono vyšetřilo různé stupně podráždění, kterých je chuť schopna, upravilo její činnost a stanovilo hranice, kterých nemá slušný člověk nikdy překročiti.“ Často si opakuju tu větu, že labužnictví stanovilo hranice, které nemá slušný člověk nikdy překročit. Ano, labužnictví má mimo jiné také kultivovat zvyky a návyky lidí. Proto není labužníkem žrout, to jsou dva naprosto rozdílné typy lidí a jen čeština je hází do jednoho pytle pod děsivým slovem gurmán, které já osobně považuju za urážku, a kdykoli mě tak někdo nazve, sahám po meči. „Labužnost je nepřítelkyní přílišnosti,“ říká Savarin. Znal jsem celou řadu velkých labužníků, kteří vůbec netrpěli obezitou, byli naopak velmi štíhlí. A za jejich štíhlostí rozhodně nebyla tasemnice nebo nějaká nemoc. Jen rozumná střídmost, která jediná vede k dokonalému vychutnání lahůdek. Nerad bych mentoroval, ale pokaždé, když vidím ty hory na talířích, když pozoruju, kolik toho český jedlík dokáže spořádat, jsem zděšen. Vidět v jídle jen a jen pohonnou hmotu je strašné.