Zápisník labužníka 23/2006

Zaujala mě nedávno hospodská diskuse na téma, co je a není lidová kuchyně. Jedni tvrdili, že je to pouze ta levná a jednoduchá. Druzí mínili, že lidovým jídlem může být i pokrm složitější a dražší, pokud ho má v oblibě lid, a argumentovali svíčkovou.

Nesměle jsem podotkl, že před nějakými dvěma sty lety si český lid pochutnával na hlemýždích a domácí slanina nebo šunka (dnes považované za luxus) visely ve spíži mnoha chudých domácností. Zatímco nyní se zde stává téměř lidovým jídlem suši.

Nebo je lidovým jídlem fast food? Zazněl i velmi originální názor: lidové jídlo je prý to, kterého je na talíři hodně, o kvalitu nejde. Došlo k razantní výměně názorů, jeden diskutér například křičel, že nedávno jedl dršťkovou za padesát korun, kdežto dříve si ji dával za tři koruny. Z toho vyvozoval, že dnes už žádné jídlo není lidové. Kamarád Franta, známý radikál, uzavřel debatu rázným verdiktem, že lidové jídlo je pouze to, které si člověk uvaří sám doma. V restauraci totiž lidová jídla nejsou k mání, protože by se na nich nevydělalo. Šel jsem domů a dal si brambory na loupačku s podmáslím, báječně jsem si pochutnal. Škoda že neznám žádnou lidovou jídelnu, kam bych na tuhle lahůdku chodil.

Autor: Vladimír Poštulka