U Marečků dělali lívance. Byly vynikající. Paní domu na ně naložila kopeček zavařeniny z borůvek, které v létě osobně nasbírala. Nazvala tu zavařeninu žahourem. Je to prý typická jihočeská specialita.
Moje žena pochází z Budějovic a s tímto názvem se nikdy nesetkala. Vznikla tedy debata, odkud vlastně žahour je a jak vznikl. Hledal jsem na internetu a našel jsem – kromě stejnojmenné deskové společenské hry a klubu Kundráp a Žahour sdružujícího humorné diskutéry, mnoha firem a osob takto pojmenovaných, včetně jednoho poslance, asi třicet receptů. Některé se od sebe dost značně lišily. Pod stejným názvem se zde prezentují prosté borůvky s cukrem, máslem a polohrubou moukou, ale také směs borůvek, perníku, smetany, citronové kůry a skořice. Plus bezpočet různých variací. Fantazii se, jak bývá u internetových receptů běžné, meze nekladou. Objevil jsem i žahoury jahodové a švestkové. U Rettigové jsem žahour nenašel, ani v jiných starých knihách. Až paní Úlehlová -Tilschová mě zachránila. Podle ní je žahour borůvková omáčka z Jindřichohradecka. Pojmenovaná dle starobylého a dávno již vymřelého rodu Žahourů, jimž kdysi kromě dvorce patřil i rybník zvaný Žahour. Někteří měšťané v Jindřichově Hradci prý pojídali tuto kaši tak často a tak náruživě, že si vysloužili přezdívku žahúři. Nebo snad máte, milí čtenáři, jiné informace?
Autor: Vladimír Poštulka
