Zápisník labužníka 30/2008

Jestliže přijedete do Francie a na jídelním lístku v nějaké restauraci narazíte na pokrm nazvaný bohémienne, nepodléhejte nadšení a nemyslete si, že jde o něco českého nebo českou kuchyní inspirovaného.

Francouzština sice tímto slovem nazývá také subjekty české, avšak pozor, také vše cikánské, jemněji řečeno tulácké. Konkrétní význam tohoto kulinářského názvu je ovšem ještě trošičku jiný: jedná se o místo, kde recept vznikl, tedy o pobřeží mezi Marseille a Montpellier, přesněji řečeno o oblast sahající od města Arles až k moři, tedy trojúhelník, jehož je Arles hlavním vrcholem a pobřeží základnou.

Je to kraj, který na mapě vypadá jako krajka utkaná z pevniny a moře. Cestou od Arles na jih uvidíte nejprve především bažiny, pak dál ale tisíc zálivů s nedotčenými písečnými plážemi, kde žijí kolonie plameňáků.

Kraj patří pod Camargue, slavnou oblast solisk, odkud pochází nejlepší sůl na světě, krystalická Fleur de sol. Je to víceméně neobydlený ráj na zemi, má ostatně statut přírodní rezervace.

A pokrm bohémienne? Není to v podstatě nic jiného než trošku chudší varianta ratatouille, totiž bez cuket. Jen lilky, paprikové lusky a rajčata. Nejprve opečené na grilu a potom dušené na olivovém oleji. Nakonec se ta lahůdka ochutí čerstvě mletým pepřem a kašičkou zvanou pistou, tedy francouzskou obdobou italského bazalkového pesta.

V Camargue prý kdysi žili Cikáni, kteří si takhle vařili. Někdy jedli bohé­mienne jako přílohu ke koroptvím upečeným na rožni nebo ve žhavém popelu.

U nás jsem zatím v restauracích příliš pokrmů s přívlastkem „po cikánsku“ na jídelních lístcích neviděl. A přitom by určitě bylo co nabídnout a mělo by to nejen výtečnou chuť, ale možná i obchodní úspěch.

Jestliže by se však muselo učinit určitým pravidlům zadost a název by zněl „po romsku“, pak o komerčním úspěchu pochybuji.