Během letošního léta jsem si opět po dlouhé době dopřál rozkoš svého dětství: opékal jsem špekáčky. Nekonečně dlouho dobu jsem si musel tuto rozkoš odepřít – a to z jednoduchého důvodu: neměl jsem totiž špekáčky, které by mi alespoň částečně připomínaly ty z mého dětství.
To, co se pod názvem špekáček u nás prodávalo a pořád ještě leckde prodává, prostě není špekáček. Dnes už máme dokonce zákon, který správný špekáček definuje. Pokročili jsme opravdu o značný kus dopředu. Definici najdete dokonce už i ve Wikipedii: špekáček je druh uzeniny připravovaný z jemně kutrované směsi vepřového a hovězího masa s vložkou z uzeného špeku, která dala výrobku název. Špekáček je narážen do hovězích střev s průměrem 3–4 cm a šňůrkován na délku 5–7 centimetrů. Pro špekáček je charakteristická masově narůžovělá mozaika řezu, doplněná častými drobnými plochami špekové vložky, které by měly mít ostré hrany.
Wikipedia decentně nejmenuje tu hlavní náhražkovou složku, které je v běžných falešných špekáčcích plno, ale já vám to prozradím, pokud to ještě nevíte: je to soja. Falešný špekáček se vám na ohni neopeče, nýbrž scukne. Redukuje se do tvaru mrtvé myši. Ale já si hejsám, protože mám kousek od chalupy v Pacově řezníka pana Veselku, který vyrábí správné špekáčky (kromě nich i správné taliány a párky a spoustu dalších dobrot), takže mým návratům do dětství nestojí pranic v cestě.
