Ano, přiznávám, i já na něčem ujíždím. Není to však sex, nejsou to ani drogy, ani alkohol. Je to dobrý chléb. Možná se nesluší, aby člověk, který vystupuje na veřejnosti v roli labužníka, říkal otevřeně, že kdyby měl k dispozici kvalitní chléb, nepotřeboval by už žádné jiné jídlo. Ale je to tak.
Nestydím se za to, je to pravda. Navíc ještě bez mučení přiznám, že nehodlám tuto svou závislost léčit. Nehodlám se jí zbavit. V posledních letech mi ovšem přinesla mnoho starostí. Pořád s nostalgií vzpomínám na pekárnu v Lomnici nad Lužnicí, která už bohužel neexistuje.
Ještě před dvěma lety jste si mohli na tomto místě přečíst moje stýskání, že kupuju francouzský chléb za hodně peněz, i když vím, že by stejný dokázali čeští pekaři upéct a prodat za čtvrtinu. Stalo se. Mám štěstí, že jsem před rokem objevil chléb z jisté venkovské pekárny, který mi naprosto dostatečně vyhovuje. Jsem šťastný. Nic víc nepotřebuju. Poprvé budu sobecký a neprozradím, odkud ten chléb je, protože se obávám, že zvýšená poptávka by zhoršila jeho kvalitu. Je to prostě chléb takřka domácí a stačí mi, když si ho nepatrně osolím. Najednou cítím, jak pravdivá je legenda o vítání přátel. Teď právě sedím a mažu si na krajíc tenkou vrstvičku kachního sádla. Vím, není to nejzdravější a vůbec to neladí s názorem knihy Jak hubne labužník, jejímž jsem spoluautorem. Avšak nedá se nic dělat, je to tak.
Autor: Vladimír Poštulka
