Zápisník labužníka: <span>báječná rebarbora</span>

Když jsem byl kluk, rostly tyhle podivné červenozelené šlahouny kolem plotu naší rozlehlé zahrady jako plevel, s nímž bojovat bylo marné. Jen jsme ho vysekali, byl tu znovu a ještě ve větším množství. Říkali jsme mu rebarbora, ale správně se jmenuje reveň, latinsky Rheum rhabarbarum.

Věděli jsme, že je jedlý. Asi jako šťovík. Maminka občas upekla koláč a nakrájené nakyslé kousíčky reveně kladla do náplně. Někdy z nich dělala i kompot. Ale nebylo to u nás tehdy považováno za nic luxusního, spíše jen z nouze ctnost. Otec se mi potom přiznal, že za války pálil načerno kořalku právě z téhle zeleniny, která si hraje na ovoce.

Dlouhá léta jsem reveň nikde neviděl, ani na trhu, ani na talíři. Až někdy v osmdesátých letech mi v jedné dvouhvězdičkové francouzské restauraci nabídli Rhubarbe aux fraises, reveň s jahodami. Byl to takový měkký dortík a měl vynikající chuť. Ani příliš sladkou, ani příliš kyselou. Od té doby jsem se snažil reveň koupit, kde se dalo.

Reveň oceníte. Třeba s kozím sýrem

Většinou jsem si ji vozil z Francie nebo z Německa. A byla dost drahá. Teď se už několik let ptám českých zemědělců, proč reveň nepěstují. Občas ji zahlédnu na pultech zelinářství, skoro vždycky jde o dovoz. V květnovém čísle prestižního německého labužnického časopisu Der Feinschmecker je šest stránek věnováno právě této lahůdce. Jsou zde velmi zajímavé recepty: například kombinace reveně s kozím sýrem a piniovými jadérky, k tomu polníčkový salát. Nebo telecí rolády s chřestem a revení. Nebo mořský ďas pečený v troubě s revení a politý pomerančovo-zázvorovou omáčkou.

Jeden originální recept doporučuje udělat z reveně červené želé, prý se krásně hodí ke grilovanému mečounovi. Znovu, už pomilionté, mě napadlo, že řeči o tom, co je levné, a co je drahé, jsou směšné - reveň je prostě typická ukázka kulinářské relativity. Seženu si ji a zasadím ji na chalupě, kéž by se mi rozrostla a zaplevelila okolí. Báječná rebarbora.

Foto: Profimedia