Plechová Huba
Zvracení i euforie. Soutěžit v pojídání pálivého není jen tak

Plivete oheň, když si do jídla dáte mnohem víc chilli omáčky, než je zdrávo? V tom případě se Plechové Hubě zdaleka vyhněte. Anebo ještě lépe, pokud jste škodolibí, jděte se pokochat nad utrpením druhých. V pátek 17. listopadu se v Praze uskuteční devátý ročník jednoho z největších happeningů určeného milovníkům pálivého a ani tentokrát nebude v programu chybět tradiční soutěž v jeho pojídání. Před rokem si soutěž na vlastní kůži okusil i reportér on-line deníku TÝDEN.CZ, i když nutno dodat, že to nebyla jeho první účast. Jak to loni vypadalo? 

Principem soutěže je sníst přes deset extrémně pálivých chodů a udržet je v sobě. Odměnou je respekt publika i soupeřů. Já jsem si tímhle peklem prošel potřetí. Necelá tisícovka diváků se tísní v prostoru bývalé pražské sklárny a sleduje závěrečný souboj tří statečných, kteří do sebe lijí devítimilionový extrakt pojmenovaný Extreme Biohazard (kapalinu o síle devíti milionů SHÚ, viz tabulka pojmů).

A nedávají si ho jednou, ale opakovaně. Nejdříve ze lžičky, poté z nejpálivější papričky světa Caroliny Reaper, přičemž samotná paprička by běžnému smrtelníkovi způsobila žaludeční křeče a na několik hodin ho odstavila ze života. Ovšem to neplatí pro tuhle finálovou trojku.

Na řadu přichází "tělocvik". Rozhodčí vyzývá finalisty, aby povstali a kapsaicin způsobující pálení mohl tak lépe působit. Z davu i pódia je cítit napětí. Lidé se zatajeným dechem sledují, kdo z nich odpadne jako první. Znenadání končí loňský vítěz a horký favorit na vítězství. Obsah jeho žaludku končí v kýblu. Nejdříve si jen "odplivne" a zamává divákům. Posléze vyklopí i zbytek. Sálem se jen ozve jednohlasné "ouuu" a následuje potlesk. Hned po něm končí i další finalista, který si nechá žaludeční eskapádu do "zázemí" umístěného na zadní části pódia, kde se v tu dobu už déle nacházím i já. Publikum bouří, vítěz je po dramatickém rozstřelu známý. Stal se jím Zdeněk Fryč. Vítejte na Plechové Hubě 2016.

Do třetice všeho nejlepšího

Ačkoli ultimátní degustační soutěž leckteří pokládají za zvěrstvo a hazard se zdravím, přesto neváhám a včas se registruji jako jeden z dvaceti odvážlivců. Musím být velmi rychlý, protože o klání je extrémní zájem. Za půl hodinky jsou všechna místa obsazena. Bude to moje třetí "Plechovka". Že jsem výjimkou, mi potvrzují i organizátoři akce. "Ani dvakrát se moc lidí nezúčastnilo. Většinou se jedná o soutěžící, kteří vůbec netuší, do čeho jdou. Zakousnou se do stolu a pustí až ve finále. Jenže pak nastoupí kapsaicinový trip, ten většině lidí stačí jednou za život," zmiňuje hlavní pořadatel Ota Hobst nepříjemný dojezd, kdy se u soutěžících třeba i několik hodin po odstoupení projeví stav podobný agónii.

Fotogalerie:

FOTO: Plechová Huba aneb Kdo přežil ochutnávku chilli?

Obohacen zkušenostmi z předešlých dvou ročníků přemýšlím o taktice. Jako rozcvičku dostávám od kamarádů pivo, jak jinak než ochucené chilli. Poslední chvíle před vypuknutím akce trávím se zbytkem účastníků kousek od pódia. Co tu nechybí, je rozhodně dobrá nálada. Vidím tu i pár známých tváří. Jedním z nich je i Michal Valášek, který se tohoto šílenství účastní popáté. "Prostě jsem takový magor. Vždy jsem si chtěl dokázat, kam jsem až schopný zajít a jaká bolest se dá vydržet. Jenomže časem jsem zjistil, že je to hlavně o žaludku. Bolest se dá vždy nějak překonat, ale jakmile se to vrátí ze žaludku do krku, tak se to už nedá zastavit. Je to stejný, jako když v krku bouchne sopka," vypráví mi zpětně své poznatky.

S prvními chody se úsměvy mění v projevy zmaru. Ačkoli úvodní kola nejsou nijak náročná, leckomu mohou zatopit. On není dortík jako dortík, zvláště když pak obsahuje sušenou "Karolínku" (slangově Carolina Reaper, viz tabulka pojmů). A nic na tom nemění ani fakt, že je to vlastně cupcake s ostružinami, jak napovídá soutěžní menu rozvěšené po hale. Následuje mňamka v podobě papričky habanero plněné syrečky. Soutěž plyne a já do sebe láduji další chody. Úvodní vystoupení před přestávkou uzavřu kachnou s další příměsí Karolíny.

Pálivé pokrmy mají jednu krásnou vlastnost. Začnou nabíhat až s časovou prodlevou. To platilo i v tomhle případě. Se začátkem pauzy zažívám "kachní" invazi do každé buňky svého těla. Rozpouštím se. Mám orosené čelo, smrkám ostošest a neustále prosím o vodu, přestože jsem si vědom, že mi nepomůže. Nějaké pálení v puse je asi to poslední, co by mi vadilo. Přichází brnění rukou a horní ret mi nekontrolovatelně vibruje. Doslova se vařím ve vlastní šťávě. Poprvé přemýšlím, že se vzdám. Ale kromě toho, že jsem kousek od kolapsu organismu, si to všechno vlastně moc užívám. Přestávku přežívám, a hned jak ostrá reakce odezní, už do sebe cpu Pekelný koráb skládající se z housky, klobásy a plátku morugy, což je po Karolíně druhá nejpálivější odrůda.

Po ochutnávce jen nepřítomně koukám před sebe a tiše trpím. Nechci lidi zklamat.
Mám tam i pár fanoušků. Mezitím jedna z pořadatelek ukazuje publiku po okraj plný pytel žaludečních šťáv. Za normálních okolností by se mi "zvedl kufr", ale mám jiné myšlenky. A to jak přežít. Po korábu totiž přichází Damiánův kýbl neštěstí, z něhož se losuje další pokrm. Může to být mléko, které má konejšivé účinky na žaludek, anebo třímilionový extrakt, jenž je jen o něco málo slabší než pepřový sprej. Tahám devítku a dostávám celou morugu. Chvíli otálím, co s ní. Nemám raději skončit? Pokynu k lidem a odezva je okamžitá. Dav si žádá konzumaci. Hodím ji do sebe a čekám, co se stane. Nic. Oddechnu si.

Jenomže papričková party pokračuje. Ještě jsem nevstřebal morugu a už se mi na stole leskne Bhut Jolokia. Dlouholetá královna mezi papričkami, než ji sesadila právě červená kráska z Trinidadu. Tentokrát raději na nic nečekám. Jenomže mezitím se do krevního oběhu dostala právě ta mrcha, kterou jsem ještě před chvílí nazýval kráskou, a já vím, že je zle. Na stůl se totiž neslo vindaloo s příměsí devítimilionového extraktu. Necítil jsem se sice tak hrozně jako o pauze, ale o slovo se poprvé za ten den přihlásil rozum a já zvedl ruku, že končím. Tahle hra totiž není jen o výdrži, ale také o psychice. Padám k nabízenému kýblu a snažím se zvrátit sled událostí a hlavně žaludek.

Chopím se mléka a strkám si prsty do krku. Kapsaicinový dojezd mě ale dožene až o pár hodin později v práci. Schoulený se pak na záchodě klepu ještě několik desítek minut a čekám, až to přejde. Sliny mi nezastavitelně tečou a nos necítím. Chci, aby to přestalo. A vlastně se konečně mohu cítit jako dnešní vítěz.

ČLÁNEK VYŠEL V JEDNOM Z MINULÝCH ČÍSEL ČASOPISU INSTINKT.