Paneláky zaplavily v 60. až 70. letech česká města. Pokusů o jejich polidštění chválabohu přibývá. Za nešvar rekonstrukcí lze považovat opomíjení funkcionalistické tradice, z níž paneláky vzešly.
Životnost panelového domu se odhaduje zhruba na 80 let. Jestliže většina paneláků byla postavena v šedesátých a sedmdesátých letech, pak doba jejich dožití spadá do čtyřicátých let tohoto století. Kráčíme tedy do druhé poloviny jejich života. Jenže slyšeli jste někdy o tom, že spadl panelák? Zlikvidovat ho je těžká a nákladná práce – odstřelit se dá jen, pokud se elektroosmoticky či elektrogalvanicky rozruší svary ocelové výztuže. Zranitelný je pouze tehdy, když je nekvalitně provedený a do spár mezi panely začne masivně zatékat – pak hrozí nebezpečí, že výztuž zkoroduje a ztratí pevnost. Obecně však platí, že dobře provedený panelák je téměř nesmrtelný, nezničitelný. Bude v nich však chtít někdo žít i nadále?
Katastrofické prognózy o proměně (i tuzemských) sídlišť na slumy se nepotvrdily. Ukázalo se, že lidé si na ně do určité míry zvykli, že i ten dům, ve kterém bydlí a který dnes má v parteru místo kočárkáren a prádelen v socialistické péči nájemníků konzum, trafiku, papírnictví nebo hospůdku, považují za svůj. Zakládají bytová družstva a „své“ paneláky si kupují. Pokud je lokalita na lince metra, dobře dopravně dostupná, v blízkosti supermarketu, je i paneláková enkláva dnes atraktivní adresou. Stále více se také dělá pro humanizaci sídlišť, jejich „poměštění“. Množí se relativně zdařilé pokusy panelovou zástavbu revitalizovat a rekonstruovat – v exteriéru i v interiérech. Oproti představám meziválečné avantgardy nejsou bytové domy užívány pouze vrstvami sociálně slabšími, žít v paneláku se rozhodlo i dost lidí relativně bohatých. Upravují si byty k obrazu svému nejen v základních provozních prvcích (vyzdívání instalačních šachet, hygienických jader), ale mění i dispozice a nově definované prostory vybavují atypickými materiály, jež se uplatňují na příčkách nebo podhledech, náročnějšími systémy osvětlení či atypickým mobiliářem.
Lesk a bída přestaveb
Současné pokusy o zlepšení vzhledu a podmínek pro bydlení v panelácích jdou cestou hledání a výsledky jsou většinou rozpačité. Jistě je dobré oživení parteru, krámky a hospůdky dům zútulní a zútulní i ulice sídliště. Při přestavbách panelových bytovek se ale setkáváme s tendencemi povrchního zkrášlování a doplňování neautentickými prvky.
Zateplením fasád ztrácí panelák přirozeně charakteristickou „grafiku“ spár mezi panely, nemění ale svoji podstatu. Není dobré, promění-li se jako mávnutím čarovného proutku v olbřímí stodolu s bizarními chaloupkami v podstřeší – sedlové, valbové či mansardové střechy s přehršlí různorodě tvarovaných vikýřů na panelák nepatří. Podobně neorganicky aplikované jsou kreace hýřící barvami a křivošikmými liniemi. Správnější je jednoduchá barevnost, založená na velkých plochách (když už nestačí pouze bílá či světlá šeď), případně jejich určitém kontrastu, která nerozbíjí pravoúhlé tvarosloví panelového domu, jež je sice banální, ale jasně čitelné.
Hovoříme-li ve spojení s panelovými domy o nekulturnosti a primitivismu, pak na druhé straně nelze dnes nevidět reálný kontext panelových sídlišť a prvorepublikovou funkcionalistickou tradici, která v nich přežívá. Toto vědomí by mělo být zdrojem kultivované uměřenosti a skromnosti výrazových prostředků, jež jsou při přestavbách bezesporu tím lepším receptem. Zámek Hluboká z paneláku rekonstrukcí asi neuděláme, může být však změněn na dobrý dům, ve kterém je možné slušně bydlet a cítit se v něm doma.
Autor: Petr Kovář, arch. kancelář P. K. Architekt, autor je pedagogem FA ČVUT
