Při toulkách po Žďárských vrších se lidé mohou dostat i do japonské kamenné zahrady. U svého domu ve Sněžném ji řadu let buduje učitel Pavel Šimon. Mezi stovkami balvanů, z nichž některé váží přes osm tun, rostou tvarované stromky a bonsaje.
Jižní okraj členitého pozemku s kopci a údolíčky lemují ostnatá těla dvou kamenných draků. Exotický kout ročně přiláká několik tisíc obdivovatelů. Zahrada je volně přístupná.
ČTĚTE TAKÉ: Muzeum mušlí...jako futuristická mušle
"Zatím máme rekord 10 tisíc lidí za sezonu. Jsem rád, když přijdou. Myslím, že kontakt, přátelství a taková ta otevřenost mezi lidmi docela chybí. Ne že já bych chtěl spasit svět, ale je to životní styl, kterým bych se chtěl řídit - neuzavírat se do sebe a být vstřícný," řekl ČTK Šimon.
Zahrada vzniká od roku 1996, zabírá přes půl hektaru pozemků. Na původní louku bylo postupně navršeno 220 nákladních aut hlíny a kamení - místní svratecké ruly - a práce nekončí.
"Ještě budeme navážet, ale už to nebude tolik, protože jsme omezeni prostorově," poznamenal Šimon.
Různě velkých balvanů jsou v zahradě zřejmě stovky - ten největší váží 12 tun. Vzhled skalisek dotváří plochy sestavené z tisíců drobných plochých kamenů, které byly kolmo nahusto zatlučeny do půdy.
V zahradě stále přibývají nové výseče - Šimon se svými pomocníky dokončuje zenový kout, následovat bude vodní zákoutí. "Během dvou let bychom rádi postavili bonsarium a čajovnu," doplnil výčet. Prosklenou místnost s bonsajemi chce zařídit na střeše domu. Zahradu si tak lidé budou moci prohlížet i v zimě, kdy pěšiny pokrývá sníh.
Japonský styl zvolil Šimon pro svou vysněnou zahradu proto, že mu je blízký šintoismus. "Což je otevřené náboženství, které vychází z přírody," řekl. V zahradě tento přístup připomíná třeba brána pokory - je tak nízká, že jí lze prolézt jen po kolenou. Vysoká červená brána je zase určena ptákům - poslům od bohů - k odpočinku. Atmosféru dotvářejí štíhlé japonské lampy a vstupní brána ve tvaru samurajských mečů.
ČTĚTE TAKÉ: Liberecká galerie se přestěhuje do historických lázní
Zahrada je budována tak, aby se nedala přehlédnout z jednoho místa, je rozdělena na suchou a vodní část. "Japonci říkají - na každém kroku překvapení," podotkl Šimon.
Jeden úhel pohledu například nabízí symbolické zobrazení krajiny České republiky. Seskupení rostlin a kamenů připomíná nížiny, Pálavu, kopcovitou Vysočinu a za ní skalnaté Krkonoše.
Úprava pozemku se sice nese v japonském duchu, ale Šimon používá místní kámen a převážně středoevropské rostliny, protože ty se dokážou vyrovnat s drsnějším podnebím 700 metrů nad mořem položeného Sněžného.
Převažují jehličnany: borovice, modříny, jalovce a smrky. Najít tam lze třeba i vrby, vřesy a exotičtější červené javory a sakury.
Asi stovku stromů a keřů rostoucích ve volné půdě doplňuje zhruba dvojnásobný počet bonsají v miskách; nejstarší z nich jsou staré 25 let. Pravidelné tvarování se však týká všech rostlin v zahradě. U vitálnějších listnáčů se provádí několikrát za rok. "U jehličnanů, až na modříny, to většinou stačí jednou až dvakrát za sezonu," upřesnil Šimon.
Zahradu ve Sněžném už navštívili i Japonci; prý se divili, kde se tam vzala. Šimon se ale do země, jejíž tradice ho léta inspirují, ještě nedostal.
"Já vždycky říkám, že jsem chudý českomoravský učitel a že tam na mě čekají, až budu v důchodu. Ale aspoň se mám na co těšit. A těším se," uzavřel s úsměvem.
Foto: ČTK
