Lepší nazelenalý vrabec...

Žádná energie dovnitř, žádná špína ven, všude solární panely, větrné turbíny, patrové farmy, přirozené čističky vody. V ulicích a na kanálech elektrická a vodíková vozidla a plavidla, případně kola. Vítejte v ekoměstě.

Tung-tchan, svatý grál stavitelů zelených měst. Vyrůstá u Šanghaje, na ostrově v ústí Žluté řeky. Už za dva roky by mělo na jednom čtverečním kilometru žít pět tisíc lidí, o deset let později by jich mělo být osmdesát tisíc a do roku 2050 má z Tung-tchanu vzniknout velkoměsto s půlmilionem obyvatel. Ovšem žádné mrakodrapy či panelové domy, vše nízká, nejvýše pětipatrová zástavba. Všude včetně střech domů spousta zeleně, ve volných místech větrné turbíny, každý rovný povrch využitý k umístění solárních panelů.

Základní silniční síť mají po vzoru Benátek nahradit kanály, které nebude na bažinatém ostrově problém vytvořit. Aby se uživilo tolik obyvatel, farmařit se bude v - název nezní právě ekologicky - „rostlinných továrnách". V podstatě jde o několikapatrové plochy orné půdy. Může něco takového skutečně vzniknout?

Velké šikmé oči

Ekoměsta by se z dnešního pohledu dala uvést hádankou: Číňané to plánují ve velkém, ale výsledek zatím za moc nestojí, arabští šejkové mají vize, peníze a nepříliš vhodné pouštní území a Švédové místo velkých plánů už bydlí. V čem tedy tkví čínský problém?
Třeba zmíněný Tung-tchan, zatím asi nejpreferovanější projekt, je dítětem britské konzultační společnosti Arup, která spojila technologie a projekty několika architektonických studií a univerzitních týmů.

První přípravné práce na stavbě už začaly, ale jak odhalila zahraniční média, představy developera se mohou snadno zvrtnout. Místní tvrdí, že spíše než skutečné ekoměsto budoucnosti vznikne u špinavé, nekontrolovaně bobtnající Šanghaje jen klidné a čisté předměstí pro vyšší střední třídu, nebo dokonce rekreační oblast pro ty ještě bohatší. Původní představa místních úřadů přitom byla: přemístit do nové čtvrti lidi z jiného ostrova, který se má stát centrem místního loďařského průmyslu.

Ještě smutněji vypadá pokus modelové ekovesnice Chuang Paj-jü, který pro čínskou vládu připravil zakladatel americké zelené architektonické školy William McDonough z Virginské univerzity. V plánu je celkem sedm měst, ale stav prvního z nich nebudí optimismus. Nízké domy z čistých materiálů sice stojí, ale většina ještě nemá obyvatele a ve zdech už jsou praskliny. Těch několik rodin, které se již nastěhovaly, živoří na pokraji bídy: nefunguje elektřina, neteče voda a plynové rozvody končí plynoměrem před domem.

Redaktor časopisu Popular Science našel ve vesnici například padesátiletý invalidní pár, kterému shořel starý dům a úřady bez jakékoli dohody investovaly peníze z pojistky do nového „ekoprojektu" a manžele tam přinutily přesídlit. Ti teď musejí pěstovat zeleninu na zahrádce pětkrát menší, než měli dříve, a kvůli vaření si ve zdi vybourali díru a postavili si ohniště. Těžko říci, nakolik je výsledek ekologický, rozhodně ho však nelze nijak spojit s dalším z ekoměstských hesel: „udržitelný rozvoj".

Když ropné dolary zelenají

O poznání těžší pozici, ale na druhou stranu mnohem lepší zdroje mají ropné emiráty Perského zálivu. Zatímco Dubaj vymýšlí své umělé ostrovy a sjezdovky v nákupním centru, sousední Abú Zabí, které má ostatně z ropy větší příjmy a pod zemí větší zásoby, už myslí na budoucnost. Proto si šejkové najali britského architekta Normana Fostera, aby naplánoval samostatné město Masdar, které by mělo vyrůst na ploše šesti čtverečních kilometrů. Má být energeticky nezávislé, tedy připravené na dobu, až ropa pod zemí dojde. Bude také pro turisty velkým lákadlem.

Na rozdíl od Arupu počítá Foster pro pouštní podnebí s vyššími budovami a za vzor si bere jemenské věže z hliněných cihel. Tou snazší částí je v tomto případě energie: ropa samozřejmě nepřichází v úvahu, ale emirát může nabídnout i dost obnovitelných zdrojů: vítr a slunce. Složitější bude uchovávat velké množství energie získané přes den, aby posloužila obyvatelům v noci. Vzhledem k tomu, že emirát na vývoj alternativních zdrojů energie vyčlenil patnáct miliard dolarů, řešení se jistě najde. Obživu budoucích obyvatel Masdaru mají zajistit zavlažované plantáže v nejbližším okolí města. Kde na to vzít vodu, bude hlavní oříšek.

Že nelze pokaždé jen stavět na „zelené louce", případě žluté poušti, dokazuje případ dalšího ze Spojených arabských emirátů, Rás al-Chajmy. Tam byl pozván známý rotterdamský architekt Rem Koolhaas, aby se historické město sestávající z paláců, vládních budov a několika obchodních čtvrtí rozrostlo nikoli zmateně a nešetrně, ale plánovaně a čistě. Vnikl plán urbanizace, která vedle turistických atrakcí, průmyslových areálů a obchodních budov počítá s dobrou infrastrukturou a obnovitelnými zdroji energie i vody.

Žlutomodří už vědí

Zcela jinde jsou však již dnes Švédové. Místo velkých projektů zcela nezávislých měst prostě stavějí lepší domy, promýšlejí lepší oběh vody a místní dopravu. S různými plány na snížení spotřeby energie, nebo dokonce produkce kysličníku uhličitého, pracuje hned několik obcí.

Nejodvážněji cestu k ekologickému fungování pojalo Växjö. V roce 1993 toto město započalo svou cestu k vysněnému cíli: stát se prvním městem na světě bez spotřeby fosilních paliv. Plán zbavit se ropy, uhlí a plynu do roku 2015 navíc vypadá reálně, protože podle sledování místní občanské iniciativy Fossil Fuel Free Växjö je město napřed ve většině položek. Například už devadesát procent energie pro vytápění pochází z obnovitelných zdrojů. S elektřinou lze také pokročit, aniž se musejí stavět rozsáhlá pole větrných turbín. Město jednoduše postavilo elektrárnu na biopaliva, obecní plavecký stadion nechalo pokrýt solárními panely a vyplácí příspěvky na jejich instalaci občanům, poskytuje také bezplatné měření a poradenství pro šetření energií. Přibylo cyklistických stezek, zlepšila se hromadná doprava. Výsledkem je, že na místního občana připadá 3,5 tuny CO2 na rok, což je méně než polovina evropského průměru.

Blíže zářné budoucnosti, jak si ji kreslí Číňané, je pak stockholmské předměstí Hammarby Sjöstad. Už jen místo, kde vyrostlo, vypovídá o ekologickém rozmýšlení více než rozmarné zastavování zemědělské půdy. Domy se budují na parcelách dříve vyplněných průmyslovými objekty, tedy na takzvaných brownfields.

Již dnes zde bydlí několik tisíc lidí, čtvrť rozprostřená kolem jezera Hammarby se má během sedmi let ještě rozrůst, takže by v ní nakonec v jedenácti tisících bytů mělo žít přes dvacet pět tisíc lidí. Stockholm se v tomto „modelu" především pokouší dotáhnout k dokonalosti zpracování vody a odpadků: například vytříděný bioodpad mění högdalenská spalovna na elektřinu a teplo, bioplyn získaný v čističkách pohání autobusy veřejné dopravy.

Výhodná ekobudova

Rozumné cíle jsou to, co má společného se švédskými pokusy mrakodrap Pearl River Tower v čínském velkoměstě Kuang-čou. Více než tři sta metrů vysoká stavba od architektů Adriana Smithe a Gordona Gilla měla být zcela energeticky nezávislá, ale realita zasáhla rukou investora a úřadů.

Čínská tabáková společnost, jejímž sídlem se má mrakodrap stát, nebyla ochotna zaplatit desetinásobek nákladů ve srovnání s běžným, energeticky hladovým věžovým domem. Úřady zase nepovolily jako součást budovy elektrárnu, která měla spalovat metan získaný z odpadků. A tak zůstane u větrných turbín, ke kterým bude vítr směrován trychtýři ve stěnách budovy, tradičních slunečních kolektorů a samozřejmě šetrného provozu. I tak bude budova potřebovat jen čtyřicet procent energie oproti tradiční spotřebě. Dost na to, aby se nadstandardní výdaje při stavbě vrátily během pěti let. A to nakonec může být ten hlavní trumf při plánování dalších podobných, větších či menších projektů.

***

Jak se město stane zeleným?

Energie: Obec by měla být v ideálním případě zcela samostatná, tedy schopná uživit veškeré energetické požadavky z vlastních zdrojů. Ty navíc musejí být, hovoříme-li o ekologickém přístupu, z obnovitelných zdrojů. U velkých projektů se nejčastěji počítá s „větrnými mlýny" a solárními panely, které lze snadno umístit na každou volnou plochu. Důležité je i spalování biomasy, nejlépe rovnou z odpadů. Druhou stranou mince je šetření: kvalitní izolace budov, kontrola spotřeby...

Voda: Vlastní ekologická čistička odpadních vod je samozřejmostí, je třeba také co nejlépe sbírat a využívat dešťovou vodu a recyklovat vodu na zavlažování. Jídlo: Nejodvážnější projekty počítají se samostatností i potravinovou, takže se mají součástí města stát i farmy, ať už speciální „ekologické velkovýrobny" přímo v zástavbě nebo statky v blízkém okolí. K hnojení se využije odpad z bytů, k zavlažování lehce pročištěná odpadní voda.

Doprava: Základem je síť cyklostezek pro snadnou dopravu na krátkou vzdálenost a dobře promyšlená veřejná doprava zajišťovaná prostředky jezdícími na co nejzelenější palivo: na biopalivo z místních plodin, na elektřinu či v blízké budoucnosti na vodík. Auta musejí přijít na řadu jen v krajním případě.

Foto: archiv Luďka Zadražila