Když se řekne Míšeň, většina Čechů si představí modro-bílý "cibulák" z babiččiny kredence. Hrníčky, talíře, konvičky či sošky jsou však v současnosti jen částí produkce saské porcelánky, která v sobotu oslaví 300 let od svého založení.
Nová doba a finanční krize donutily tuto nejstarší porcelánovou manufakturu v Evropě zaměřit se i na jiný sortiment. Největší naděje vkládá do architektonického designu a šperků. Také jídelní soupravy uzpůsobuje nárokům mladší generace zákazníků, aniž by se ale zpronevěřovala své pověsti luxusní značky.
ČTĚTE TAKÉ: Ve Fragnerově galerii vystavuje architekt Kamil Mrva
Za jádro současné produkce označuje porcelánové dekorativní prvky na fasády, do obývacích pokojů, koupelen a kuchyní. Tyto zakázkové, ručně malované "obkládačky" si však nemůže dovolit každý - metr čtvereční vyjde na 2000 eur (52 000 korun) a výše, řekl ČTK šéf manufaktury Christian Kurtzke.
"Jsem si jistý, že jen díky tomuto architektonickému programu se může obrat v průměru zdvojnásobit," dodal sebevědomě charismatický manažer, který do podniku stojícího asi 80 kilometrů od českých hranic nastoupil v roce 2008, aby ho vytáhl zpět do černých čísel. V témže roce skončila manufaktura ve ztrátě šesti milionů eur. Hospodářský výsledek za loňský rok chce zveřejnit až při sobotních oslavách.
Krize v oboru i v celé ekonomice, která loni málem položila jinou tradiční německou porcelánku Rosenthal, přiměla míšeňskou manufakturu přeorientovat se na nové zákazníky. Netýká se to jen zaměření na architektonické prvky a šperky, (které závod se dvěma zkříženými meči ve znaku ve skutečnosti vyráběl už v době svého založení v roce 1710), ale i nádobí, jímž je tento podnik vlastněný spolkovou zemí Sasko světově nejproslulejší.
Ve snaze omladit klientelu nabízí soupravy na italské těstoviny, na suši nebo na espreso. Právě poslední dva jmenované produkty jsou podle Kurtzkeho nyní nejprodávanějšími výrobky.
A to i přes nemalou cenu, kterou za ně zákazník musí zaplatit. Souprava na japonský pokrm se v Německu prodává za 279 eur (přes 7200 korun), dva podšálky a dva hrníčky na italskou kávu vyjdou na 99 eur (zhruba 2500 korun).
"Je to pro běžné lidi, ale není to pro každého," je si Kurtzke vědom, že "míšeň" zůstává pro mnoho lidí finančně nedostupná. "Je to pro všechny, kteří chtějí investovat do ruční práce, která je stále dražší."
ČTĚTE TAKÉ: Ornament a moderna. V Jihlavě představí dílo J. Hoffmanna
Právě setrvávání u ruční výroby je to, co manufakturu založenou saským kurfiřtem Augustem Silným odlišuje od konkurence. Většina z 800 zaměstnanců zasedá každý den ke svým stolům a bez pomoci strojů sestavuje, maluje a glazuje precizní kusy, jejichž cena se po dokončení běžně pohybuje v tisících až desetitisících korun.
Vedle zručnosti tato práce vyžaduje hlavně trpělivost. Své by o tom mohly vyprávět "lepičky" (Bossiererinen) Andrea Panhansová a Katrin Schauerová, které kompletují zakázkové konvičky a vázy, jejichž povrch se skládá ze stovek drobných kvítků. "Jejich asi 1500," nedokáže už Panhansová spočítat, kolik jich musí na každou vázu přilepit. 
To dělá tekutým porcelánem a i sebemenší výstupek pak musí zahladit tak, aby zákazník nepoznal, že výrobek není z jednoho dílu. Zhotovit takovou konvičku nebo vázu, které poté putují k obarvení a k dalšímu vypálení, oběma ženám trvá asi tři dny.
Tradici ctí míšeňská manufaktura i v dalších ohledech. Kaolin stále těží ve vlastním dole vzdáleném asi 12 kilometrů od saského města. Zásoby této suroviny nutné k výrobě porcelánu v něm údajně vydrží ještě 50 až 70 let. Tvary pro více než 200 000 předmětů, které porcelánka nabízí, může zhotovit z 800 000 forem, jež ve svém archivu za tři stovky let nashromáždila. Ve vlastní laboratoři si sama míchá barvy a sama si vyškoluje své zaměstnance.
Svou bohatou historii představí míšeňská manufaktura na výstavě, která bude od soboty do konce roku ve firemním muzeu. Mezi exponáty nebude chybět ani kolekce 40 porcelánových sošek vyrobených na zakázku ruské carevny Kateřiny Veliké v 18. století. "Dva slavní mistři modeláři na nich pracovali několik let," přiblížila náročnost ruské zakázky vedoucí muzea Susanne Trärisová.
Foto: ČTK
