Dřevěný nábytek je stálicí většiny interiérů už od starověku. V různých podobách, tvarech a formách se používal a dodnes používá napříč všemi kulturami i sociálními vrstvami. Stručný průvodce vývojem a základními charakteristikami dřevěného nábytku se proto může hodit.

Ingredience, ze kterých můžete vařit:
- přehled o vývoji dřevěného nábytku
- základní fakta o dřevě
- moderní dřevěný nábytek

Podle archeologických nálezů má historie nábytku svůj prvopočátek v době před deseti tisíci lety. Již tehdy vznikly principy, které jsou neměnné dodnes. Co se měnilo, byly technologie výroby a způsob provedení, který byl odlišný u různých sociálních vrstev.

Pravěký nábytek byly větve, posvazované k sobě liánami nebo koženými řemínky do tvaru vyvýšené polohy, lůžka vystlané suchými travinami a chvojím.

Pravými zakladateli nábytku byly až mezopotámské kultury Sumerů, Asyřanů a Babyloňanů. Z dochovaných hliněných tabulek a reliéfů vyplývá, že nábytek měli jen bohatí a vlivní, zato byly vytvořeny všechny jeho základní typy. Používalo se dřevo, které obchodníci nelenili přivážet až z Indie. Technologie a rukodělné dovednosti byly děděny a záznamy o nich chybí.

Starověké civilizace kolem středomoří už znaly lehací, úložný, sedací i stolový nábytek. Egyptský nábytek se vyráběl převážně ze dřeva a byl zdoben nohami ve tvaru zvířecích pracek a paznechtů. Obkládán byl zpravidla zlatými fóliemi. Římané svá lůžka neváhali ozdobit náročnými dekory ze slonoviny, želvoviny a stříbra.

Nábytek na míru topení

Typ středověkého nábytku ovlivnil způsob vytápění. Zatímco v jižní a západní Evropě převažovaly krby, takže nábytek musel být lehce přemístitelný v prostoru podle intenzity žáru z krbu, ve střední Evropě převažoval stabilně umístěný nábytek těžšího typu, protože pece, v nichž se topilo, vydávaly rovnoměrné teplo. Románská lůžka chránila spáče před chladem vysokými postranicemi. Zpravidla poskytovala útočiště členům celé rodiny, kteří se tak vzájemně zahřívali. Nábytek byl až do rané gotiky vyráběn hrubšími tesařskými technologiemi. Teprve později nastoupila jemnější truhlářská práce, která se postupně stále více diferencovala.

Renesance už přichází s novými typy zejména úložného nábytku. Oblíbenými se stali kredence a kabinety zdobené balustrádami, sloupky a římsami Sloužily v kuchyních a jídelnách k vystavování nádobí i připravovaného jídla. Významné postavení měla i truhla, která byla pramatkou komody, jak ji známe dnes. Italští renesanční umělci v této době rozšířili po celé Evropě slavné umění intarzie, které se v různých formách zachovalo až do minulého století.

Stejně jako renesance i baroko vycházelo z antického umění, dekory však nabývaly na dynamičnosti a základním tvarem se stala křivka. Vše mělo budit dojem pohybu. Truhlářské řemeslo bylo v této době velmi náročné, protože zatím nebyly známy jiné technologie tvarování než skládání a klížení masivního dřeva. Přineslo však nové způsoby povrchových úprav, zejména lakování, které bylo dovedeno do mistrovské dokonalosti.

Pokrokové ohýbání

Velkým průlomem v technologii zpracování dřeva bylo ohnutí hranolku dřeva. Autorem a popularizátorem této techniky byl Michael Thonet. Jejím principem bylo tvarování nařezaných dýh, které se vařily v klihu a nechali zatvrdnout ve speciálních formách. Dnes již víme, že základy zpracování tenkých listů dýh do kompaktního celku znali již staří Egypťané 3000 let před n.l. Nicméně slavné thonetky, židle z ohýbaného hranolku dřeva nastartovali zcela novou etapu ve vývoji nábytku. Následovníci se od tradičního pojetí výroby nábytku odpoutali a začali v souladu s bouřlivými změnami v architektuře prosazovat zcela nové pohledy. O slovo se začaly hlásit i nové materiály, kov a plast, nicméně dřevo stále zůstalo pro výrobu nábytku hlavním materiálem.

Polovina minulého století otevřela další kapitolu v technologii výroby dřevěného nábytku a tou bylo tvarování překližky. Autory nábytku vyráběného tímto způsobem byli manželé Charles a Ray Eamesovi. Jejich slavné křeslo No.670 a čalouněná podnožka No.671 pro Hermana Millera z roku 1956 jsou symbolem designu padesátých let.

Masivní dřevěný nábytek je dodnes velmi žádaným a oblíbeným. A stejně, jako tomu bylo v minulosti, využívá se krása textur a barevných odstínů různých dřevin. Nažloutlé až načervenalé odstíny hrušně, olše a třešně zdobí zejména dýhovaný nábytek. Na zahradní nábytek se hodí modřín, který je mrazuvzdorný a velmi odolný. Tvrdé dubové dřevo je zvláště vhodné na výrobu masivního nábytku. K ohýbání je vhodný buk. Ořech se používá k výrobě solitérního i sedacího nábytku.

Důmyslné skrývání

Trendem posledních let je vestavěný nábytek, který využívá úsporné technologie výroby a proto je role dřeva zůžená na piliny a třísky, které jsou ztlačené v podobě dřevotřískových desek. Ty se většinou potahují lamináty nebo fóliemi. Krása dřeva však přesto může vyniknout v podobě dýhy, která se lepí na dřevotřísky a chrání nalepením kvalitních dýhových hran. Tento způsob využití dřeva má tři hlavní důvody a zároveň výhody - šetří unavenou a vyčerpanou přírodu, a tím také peníze, zachovává tvarovou stálost a umožňuje výběr ze široké palety dřevin, i exotických.

Přestože se tento způsob využívá i u solitérního nábytku, zejména stolů, skříněk a komod, v některých případech je z konstrukčních důvodů vhodné použití celomasivní technologie.

Pozn. Informace z historie použity z publikace Stanislav Dlabal: Nábytkové umění Vybrané kapitoly z historie, 2000

Foto: Profimedia