Bolívie: Fiesta de las Alasitas a bůžek blaženosti

Fiesta del Ekeko je zajímavým příkladem náboženské symbiózy indiánských a katolických zvyků v bolivijském La Pazu. Pro jedny se historka o Ekekovi a jeho oslavy staly pramenem vzpomínek a prostředkem proti hladu a bídě. Pro druhé je Ekeko bytostí konající dobro - bůžek, který pomáhá dospět k blaženosti.

Kouř myrty se vine kolem malého džípu, z jehož okének trčí svazky dolarových bankovek. Indiánský chamán s amulety na krku, v čapce na uši a se zářícíma očima píše svým kadidlem tajuplné znaky. Pak zazvoní malým zvonečkem, dá si lok čučy (kukuřičného kvasu), stříkne jej ústy po autíčku, zašeptá něco nesrozumitelného a sáhne ještě po svěcené vodě, kterou pokropí miniaturu i skloněnou
hlavu jejího majitele. Na vedlejším stánku probíha podobný obřad, objektem ale není auto, nýbrž bungalov s bazénem. Lidé obou pohlaví, mladí i starší, studenti, obchodnící i úředníci čekaji trpělivě s různými objekty v rukou, aby jim je také posvětili. Na Plaza Murillo v La Pazu, nejvýše položené metropoli světa, se právě koná Fiesta de Alasitas.

Když jsem se po snídani v hotelu Vídeň, poněkud omšelé a chátrající secesní vzpomínce z počátku 20. stol., chystal na procházku městem, upoutala moji pozornost seňora na recepci se stodolarovkou velkých rozměrů v rukou. Snědá blondýnka v nejlepších letech, bujných tvarů a karmínově rudých rtů, si ji nechala při ranní mši v katedrále posvětit. Dám si ji do postele pod polštář a budu snít o bohatsví, řekla mi s usměvem. A pak se rozpovídala, že Fiesta de Alasitas je největším tradičním svátkem v La Pazu a že dnes, 24. ledna na den Panny Marie Lapazské, jdou všichni - prezident, biskup, státní, vojenští a civilní hodnostáři a samozřejmě občané - do obrovské katedrály na náměstí Murillo na mši a kvůli challas de grande deseo – pokloně velkým přáním.

Svátek patronky se slaví od kolonialních dob zároveň se svátkem fetišů Fiesta de las Alasitas. V tento den se na náměstí a v okolí Plaza Murillo, Almeda a Paseo del Prado koná veliký jarmark. Jedni prodávají fetiše, jiní je zase posvěcují. Umělci, šamani, řemeslníci a pouliční obchodníci - všichni zde staví své stánky nebo si vyhlížejí výhodné stání, aby mohli zájemcům nabídnout své originální miniatury.

Ekeko a Alasitas

Název fiesty "Alasitas" má svůj původ v jazyku indiánského kmene Aymarů a znamená něco jako "kup si ode mě". Centrální postavou fiesty je Ekeko či Thunupa, malá figurka z kamene, keramiky nebo drahých kovů. V předkolumbovské době byl bohem štěstí a prosperity. Uctíval se i při slavnosti setby. Jeho úkolem také bylo chránit před nemilostí a nepřízní. V archeologických vykopávkách se vyskytuje jako malý skřítek nebo trpaslík, dlouhonosý a hrbatý. Kult tohoto bůžka se slavil na začátku letního slunovratu a zachoval se až do koloniální doby. I tehdy existovaly indiánské trhy, kde se pro něj prodávaly nejrůznější votivní miniatury.

Nynější průběh fiesty je zdánlivě jednoduchý: na trhu v okolí Plaza Murillo si každý zakoupí miniaturky toho, co si přeje. Lze dostat všechno - od zrnek rýže přes sandály, řidičský průkaz, pas, domek a nábytek, počítač, mobil či auto až po napodobeninu svazku bankovek - nejlépe dolarů - ty jsou odolnější vůči inflaci. V pravé poledne se tyto miniaturky nechají posvětit indiánským sacerdotem (knězem) nebo - chcete-li - šamanem. Bolívie je velmi chudá země. Všechno se dělá ve jménu Ekeka. Nejdřív si obstaráte vytouženou věc v miniaturní velikosti, chcete-li ji mít někdy později ve skutečné velikosti. Jakýsi předchůdce Barbie pro dospělé indiánské "děti", a to ještě z dob, než Mattel dobyl svět dětských snů, říká můj spolucestující kolega, Američan ze Států.

Ekeko je uctíván nejen jeden den v roce na jarmarku, ale má svůj ara, malý domácí oltář, v lapazských domácnostech, obchodech nebo hospodách, kde se na něj se svými přáními obracejí všichni. Uctívají ho a vzývají, jak potřebují. V určitých dnech roku se mu dá do pusy hořící cigareta, protože je známo, že je vášnivým kuřákem. Pro přání je ale důležité, aby celá cigareta dohořela. Pokud zhasne v půlce, přání nebudou vyslyšena, a je to navíc špatné znamení.

V předšpanělské době, jak mi vysvětluje José de Mesa z lékárny U Pražského Jezulátka nahoře na kopci za náměstím Murillo, kam jsem zabloudil při procházce klikatými uličkami města, byl Ekeko nahý. Často, jak lze vidět v Městském muzeu tradic (El Museo Municipal Costumbrista), s velkým pohlavím. Ale tenhle kult, který byl také do jisté míry symbolem plodnosti a erotiky, se udržel vlastně až jako modifikovaný plod indiánské revolty z roku 1781. Udělali z něj usmívajícího se fešáka s typicky rozděleným knírkem, indiánskou čapkou nebou městským kloboučkem a s otevřenou náručí obloženou dárky. Ve svém koši nese mnoho věcí denní potřeby, ale hlavně luxusní zboží pro celou rodinu.

Indiánský fetiš zachránil La Paz před hladem

I v Josého lékárně stojí Ekeko hned vedle figurky našeho Jezulátka. Podle jeho vyprávění to byl don Sebastián Segurola, guvernér města La Paz, který po více než šestiměsíčním obléhání města povstalci v roce 1781 nařídil slavit svátek na počest spásy před hladem a kapitulací.

V té době kulminovaly kolem obrovské kotliny La Paz konflikty mezi indiány kmene Aymarů a Kastilci, resp. kreoly, vykládá José. Podíl na tom měla i nařízení od Virrey Toleda, která indiánům zakazovala rituály na oslavu jejich bohů a idolů. V dubnu roku 1781 došlo k revoltě místních indiánských kmenů vedených kazikem Tupak Katari. La Paz bylo obklíčeno a ohně povstalců ničily úrodu na polích, statky a další budovy. Zde začíná i legenda o původu fiesty Ekeko.

Je to příběh indiánské dívky Paulity ve službách doni Josefy, manželky guvernéra Seguroly a jejího snoubence Isidoria, indiána, který pracoval na stejném statku. Isidorio, který opustil město, aby pracoval na polích haciendy, zanechal na rozloučenou své Paulitě figurku, jakýsi symbol lásky a něžnosti. Byl to podle staré aymarské tradice fetiš.

Zda Isidoriova figurka měla podobu indiánského Thunupy anebo již Ekeka ve stylu kastilského dona Seguroly, jak tvrdí pozdější výklady, nevíme. Pokud ale měla podobu Kastilce, tak hlavně proto, že podle pověsti právě na Segurolově vůli záviselo štěstí těchto zamilovaných. Krvavá vzpoura indiánských kmenů oddělila La Paz, kde žila Paulita, od haciendy, kde pracoval Isidorio. Zásoby vody a potravin ubývaly, městu hrozilo vyhladovění a zkáza. Jenom nadlidská odvaha, hrdinství a vojenská pomoc mohly zachránit obklíčené město před totální kapitulací a smrtí.

Zní to až pohádkově, že se zde, v koloniálním La Pazu, v této hrozné a bezvýchodné situaci hladomoru nacházel jeden kout, kde malá figurka, fetiš, měla košík s oběťmi, miniaturními porcemi jídla. A bylo to náhodou, že se právě indiánka Paulita stala vyvolenou osobou? U figurky se jednoho dne objevily malé porce jídla. A jako zázrakem se začaly obnovovat. Jídla sice nebylo moc, ale v bídě dodalo energii a naději i dalším 2-3 osobám z okruhu guvernéra. Jednoho dne se pak objevil také Isidorio, který dezertoval, protože nechtěl bojovat proti městu, kde byla také jeho snoubenka. Isidorio přinesl s sebou jídlo. To spolu se zázračnou pomocí Ekeka pomohlo guvernérovi Segurolovi sebrat síly a zorganizovat obranu města.

Po šesti dlouhých měsících obležení dorazila k městu pomoc. Povstalci se dali na útěk, La Paz bylo zachráněno. Guvernér sice nevysvětlil proč, ale vystavil figurku Ekeka, která byla oblečená a měla se podobat Segurolovi, do okna svého domu a nařídil všem obyvatelům - indiánům, kreolům a Kastilcům slavit vítězství. A konala se také svatba. Kdo chtěl, mohl od té doby mít svého Ekeka doma v koutku. A protože v křesťanském Panteonu konají zázraky jenom vyvolení, a navíc by tuto zázračnou, ale hlavně pohanskou dobročinnost měla vyšetřovat Svatá inkvizice, byla tato pomoc připsána Panně Marii. Ona vyslyšela prosby jak hladových Španělů, tak i jejich indiánských poddaných. Segurola nařídil přeložit fiestu, slavenou do té doby 20. října, v den výročí založení La Pazu (v roce 1548), na 24. ledna jako poděkování Panně Marii Mírové, pod jejímž patronátem město přežilo obležení, končí své vyprávění José de Mesa. Ekeko se guvernérovi navíc hodil jako prostředek k pacifikaci indiánských obyvatel.

Pro jedny se oslavy Ekeka staly pramenem vzpomínek a prostředkem proti hladu a bídě. Druhým slouží Ekeko jako idol konající dobro - bůžek, který pomáhá dospět k blaženosti.

Konečně to, že Isidoriův Ekeko měl podobu guvernéra Seguroly, a ne nějakého předkolumbovského fetiše se ztopořeným penisem, umožnilo také pravděpodobně - alespoň pokud věříme předcházející historce -, že se Alasitas stala slavností všech obyvatel La Pazu. Není tedy divu, že i dnešní Ekeko má v koši základní potraviny - rýži, fazole a kukuřici. A nezapomeňme, že hlad je i dnes reálnou hrozbou v mnoha bolivijských, a nejenom indiánských rodinách.

Chybí zeleň a kyslík

Ačkoliv město není žádná krasavice, navíc je plné bídy, špíny a má příšernou dopravu, zanechá horní a dolní část města La Paz v návštěvnících bezesporu zvláštní dojem. Je možné, že toto město na vysokém andském sedle nad hranicí vegetace působí na někoho odpudivě. Ale je to s ním jako v jedné známé pohádce: je tak hrozně ošklivé, že si ho člověk musí oblíbit.

Obrovský kotel, nebo spíše šedohnědý měsíční kráter beze stromů a zeleně, porostlý hroznem domů s více než milionem obyvatel. Nad ním trůní zasněžená koruna Nevado Ilimani dosahující výšky 6402 metrů. Dole v údolí ve 3000 metrech, kde žijí majetní občané města, panuje až subtropické klima s bujnou zelení, na vrcholu kráteru v El Alto (4080 metrů vysoko), kde se nachází mezinárodní letiště La Paz, je zima a řídký vzduch. Mozek a plíce zde doslova volají po vzduchu. Když vystoupím z letadla, jsem jako omámený, každý náhodný a rychlejší pohyb rozbuší srdce a podlamuje kolena. (Někdy) pomáhá bylinkový čaj z listů koky s medem, který je zde všude k dostání. Domácí žvýkají listy koky a staří lidé mají ve tváři vyžvýkanou díru.

La Paz je hodně členěný a jeho klikaté ulice jdou vlastně pořád do kopce. Architektura hlavního města je podivnou směsí všeho a ničeho. Na tucet výškových domů se ztrácí ve strmém profilu. V centru města, hned vedle obrovské katedrály, stojí prezidentský palác, který hlídá jakási obdoba c. k. husarské gardy. Od roku 1809, kdy Pedro Domingo Murillo (neúspěšně) povstal za nezávislost země, byla Bolívie svědkem nesčetných pučů a převratů a velmi často to odnesl právě tento dům. Ne náhodou se mu říká Palacio Quemado - ohořelý palác.

Několik dalších koloniálních budov včetně parlamentu dělá skromný dojem, odpovídající spíše charakteru většího krajského města než metropoli, a dokonce ani památník bolivijských válečníků nepůsobí dojmem hrdosti. Snad ani není na co být hrdým - Bolívie je jednou z mála latinskoamerických zemí, která důležité války se sousedy prohrála a přišla také o přístup k moři. V hezky zrestaurované koloniální uličce Jaén, hned vedle Muzea bolivijských hudebních nástrojů se nachází také Museo de Litoral s exponáty z chilsko-bolivijské války o přístup k moři.

Hlučné ulice s divokými klaksony a křikem, pouliční prodavači, shon. Mezi auty se proplétají indiánky s mohutnými batohy na zádech, a to i ve čtvrti bank a mrakodrapů. Některé čtvrtě, zvláště ta s tržištěm, působí velmi provinciálně. Zato hlavní tepna metropole, probíhající jen pár bloků dále, odpovídá našim představám velkoměsta: žene se po ní jedno auto za druhým - nejnovější modely stejně jako úplně se rozpadající, zrezavělé plechovky a otřískané americké autobusy.

Náměstí Plaza San Francisco přímo před kostelem sv. Františka je obklopeno moderními betonovými stavbami. Uprostřed náměstí působí impozantně velké kamenné sousoší představující tři velké bolivijské kultury: Tíwanaco, inckou a tu dnešní, moderní. Právě kultura Tíwanaco,dodnes opředená tajemstvím, je pro Bolivijce a jejich národní cítění asi nejdůležitější. Podobně jako v sousedním Peru v souvislosti s inckou kulturou existuje i zde jakési historické povědomí, z něhož vyrůstá bolivijská národní kultura. O původu těchto kořenů se však stále ještě ví velmi málo. Často se za ně považují kultury Huari a Chavin, které existovaly kolem r. 600 až 1000 n. l. a jejichž pozůstatky a svědectví o nich našli archeologové právě i v Tíwanacu.

Kostel s typickými zvonicemi a s nádhernou čelní fasádou, zdobenou reliéfy s motivy rostlin a ptactva, působí v moderním okolí trošku archaicky. Původní budova byla postavena v roce 1548, tj. v době, kdy kapitán Mendoza zakládal La Paz (mír) na počest konečné porážky peruánských Inků. Calle Sagárnaga za kostelem je ulicí "dárků". Jeden vedle druhého stojí obchůdky a stánky. Na každém rohu sedí cholas, ženy z indiánského kmene Aymarů, s typickými buřinkami na hlavě. Nabízejí pestrobarevné čepice, rukavice, svetry a chalecos - vesty, všechno tkané a pletené z vlny získané z alpak, dále ručně vyrobené kožené výrobky - suvenýry pro turisty. Kousek dál v "ovocné ulici" narazíme na pyramidy pomerančů, hliníkové hrnce seřazené podle velikosti najdeme v "plechové ulici", žárovky, baterky a nejlevnější čínskou elektroniku v "elektro-ulici". Ženy zde nosí většinou hnědé buřinky, a aby si nekomplikovaly život, mají je ty, které jsou ještě nezadané, posunuté k uchu. Objemné sukně v několika vrstvách mají všechny. Obchodnící, bankéři a politici se v této malé společnosti také odlišují: mají na sobě bílé košile a tmavé obleky. Vojáci nosí i na ulici samopaly. K obrazu ulice patří také strašidla globalizace - věčně ospalí žebráci, zabalení do černých pytlů na odpadky.

Exvotos a mystické kuriozity

Ne všechno, co se prodává ve stáncích na trhu, je určeno pro turisty a magie v La Pazu není omezena jenom na Alasitas. Poblíž kostela San Francisco, v ulicích Santa Cruz a Linares je tzv. Mercado de hechiceria, trh čarodějnic. Indiáni zde prodávají všechno, co potřebují prastaří bůžkové, na něž ještě pořád věří i přes svou příslušnost ke katolické církvi. Čím důležitější přání, tím větší oběť. Někdy by bylo zapotřebí obětovat i celou lamu, aby se získala přízeň indiánských bohů. Ale kde na to vzít? Chudí doufají, že je indiánský panbůh vyslyší i při obětování malého sušeného embrya, které zde mohou zakoupit. Stejně tak kouzelné roztoky, magické koření, sušené netopýry nebo žáby a samozřejmě všelijaké bylinky. Nesčetné votivní potřeby a prostředky k získání přízně aymarských duchů jsou pro nás nezasvěcené jenom podivnou sbírkou mystických kuriozit.

Pozdě večer, když je už všude tma - a La Paz je velmi temné město -, stojím na malém náměstíčku a dívám se nahoru, do nebe. Co vypadá jako jiskřící a plápolající obloha, jsou jenom blikající světýlka malých domků, ktere se táhnou do výšin holého, strmého kopce. Pro mne vypadají jako hvězdy z La Pazu. Auto na horizontu jedoucí dolů do údolí vypadá jako létavice a já si přeji něco hezkého. Štěstí...

Foto: archiv