Děčínská dlouhá jízda k růžím

Dnes se vypravíme do nejníže položeného města naší republiky. Leží jen 135 metrů nad mořem, což je jen o něco více než třetina Eiffelovky anebo jako kdyby se na sebe postavily dvě petřínské věže. Mluvím o Děčíně, našem nejsevernějším okresním městě.

Vlastně jde o města dvě, protože původní Děčín se rozkládal pouze na pravém břehu Labe, zatímco na břehu levém stály kdysi samostatné Podmokly. Ty sice vznikly jako samostatná obec až v roce 1850 sloučením okolních vsí, ale poté byly načas známější než starobylý Děčín a roku 1901 dokonce povýšeny na město. O jejich známost se zasloužila zejména Severní státní dráha z Prahy přes Ústí nad Labem do Drážďan a s tím související rozvoj průmyslu.

Tabáková drážní premiéra v Podmoklech

První slavnostní vlak z Prahy do Podmokel dorazil v neděli 6. dubna 1951 v 10 hodin a 30 minut. O půlhodinu později sem přijel druhý slavnostní vlak, vypravený z opačného směru - z Drážďan, který přivezl do Podmokel i oficiální saskou delegaci. Ten den se oficiálně zrodilo první mezinárodní železniční spojení v českých zemích (když nepočítáme dráhy do Rakouska, tedy v rámci jednoho habsburského státu).

Neoficiálně však za naprostého nezájmu a zcela neokázale projel celou trať již 19. února obyčejný nákladní vlak, vezoucí tabák. Ale to se jaksi nepočítá.
 
Ale tou nejtradičnější děčínskou dopravní tepnou bylo odjakživa Labe. V 19. století byl Děčín významnou stanicí Sasko-české paroplavby, provozované z Litoměřic do Drážďan, jejíž tradice se v současnosti pro veřejnost obnovuje.

Střežil zemi ze severu

Samotný Děčín vyrostl v blízkosti hradu, založeného v polovině 13. století na místě starého přemyslovského hradiště, střežícího vstup do země ze severu. Královské město bylo pod dnešní Zámeckou skálou založeno už v 60. letech 13. století. To sice ve 2. polovině 14. století zaniklo a neví se, zda v důsledku morové rány, povodně nebo požáru, ale bylo kolem roku 1370 opět založeno na místě staršího severního podhradí. V roce 1942 byla obě města spojena a z Podmokel se stala pouhá městská část.

Ovčí pověry

Historické jádro Děčína bylo ve 2. polovině 19. století značně porušeno novodobou zástavbou a zasloužilo by zmínku i v rubrice České trosky. Zato urbanistická struktura Podmokel zůstala mnohem lépe zachována, i když výraznějších památek je zde pomálu. Asi nejoblíbenější je kamenný Ovčí most přes Jílovský potok z roku 1561 s neobvykle vysoce vyklenutým obloukem.

Toto vyklenutí mělo sice racionální důvod, neboť voda potoka se dokázala za dešťů pořádně rozbouřit, ale lidé za vším hledají zlou vůli. A tak se vykládalo, že strmost mostu měla znemožnit přejezd povozů zdejších sedláků a aby most sloužil jen nedalekému panskému ovčínu při vyhánění ovcí na pastvu.

Střídání armád

Dominantou města je bezesporu zámek, stojící na vysokém skalnatém ostrohu nad soutokem Labe a Ploučnice. Na přelomu 18. a 19. století byl přeměněn v klasicistní pevnost a armáda (po řadě rakousko-uherská, Wehrmacht, československá a od roku 1968 sovětská) zde pobývala až do začátku 90. let 20. století. Poté zámek získalo město a dnes jsou zrekonstruované části již veřejnosti přístupné.

My však pozornost zaměříme nikoli na samotný zámek, ale na monumentální barokní přístupovou cestu k němu.

Dlouhá jízda k zámku

Po právu se jí říká Dlouhá jízda a je zcela unikátní. Stoupá z podzámčí od brány na Zámeckém náměstí v přímém směru jako rampa vzhůru a je 292 metrů dlouhá, 10 metrů široká. Po celé délce je po stranách lemována vysokými zdmi (mají místy přes sedm metrů), které člení slepé arkády.

Stavba byla dokončena v roce 1672 a kromě zedníků a dlaždičů měli plné práce zejména lamači kamene, kteří prý přístupovou cestu v tvrdém podloží lámali a přitesávali asi šest let.

Poslední, nejvyšší část Dlouhé jízdy má zase spíše charakter stoupajícího mostu. Na nejvyšší terase na konci Dlouhé jízdy stojíme před branou do zámku, ale když se k ní obrátíme zády, můžeme navštívit překrásnou barokní Růžovou zahradu, strmě čnící nad historickým jádrem města. Tato zahrada, rozkládající se na severní terase podél Dlouhé jízdy vznikla v 17. století a patří k nejcennějším památkám Děčína.

Růže, balustrády, gloriet

Založil ji ve stylu italské barokní zahrady kníže Maxmilián Thun - Thunové zámek vlastnili až do roku 1932, kdy jej z finančních důvodů prodali státu. Má protáhlý půdorys, vymezený na západě u zámku mohutnou a bohatě zdobenou salou terrenou a na východě nad městem vyhlídkovým glorietem. I mezi těmito krajními body se nacházejí balustrády a řada barokních soch a kamenných váz.

To, co však činí zahradu skutečně kouzelnou, je nepřeberné množství růží, jimiž byla osázena poprvé v roce 1881. Návštěvník si zde připadá jako na jakési rajské výspě rozepínající se nad střechami okolních domů.

Na Pastýřské stěně kapibary

Děčín, rodné město Miroslava Tyrše, má ještě řadu jiných památek, zejména barokní kostel sv. Václava. My však zůstaneme u zahrad. Na druhé straně zámku se rozkládá lesnatá severní zámecká zahrada a na druhém břehu Labe na vysoké a strmé Pastýřské stěně můžeme navštívit zahradu zoologickou. Jen málokteré okresní město se může něčím takovým pochlubit. Prestiž si zahrada získala zejména chovem přímorožců jihoafrických, kamzíků a kapibar.

Foto: Vladislav Dudák, Profimedia, Eurobeds