Divadlo na <span>indicko-pákistánské hranici</span>

Ceremonii snímání vlajek na indicko-pákistánské hranici hned tak někde neuvidíte. Na přechodu Wagah ano. Chodí se tam pěšky, jediná autobusová linka přefičí mezi blízkým Láhaurem a Dillí jednou denně. Jinak žádná vozidla. Jak indickou, tak pákistánskou vlajku spouštějí denně kolem páté.

Krátká historie dlouhé hranice

K oddělení Pákistánu od Indie došlo v srpnu 1947 za velice dramatických okolností. Plán rozdělění totiž počítal s vytvořením Pákistánu jako země všech indických muslimů. S oficiálním vyhlášením oddělení vypuklo vzájemné vraždění. Lidé do poslední chvíle nevěděli, ke které části budou patřit. Zejména v Pandžábu obyvatelstvo tvořili jak muslimové, tak hinduisté a sikhové, kteří se převažně přesunuli do Indie.

Pandžáb je dnes rozdělený mezi Indii a Pákistán, takzvaný Východní Pákistán se v roce 1971 odtrhl a vznikl nový stát Bangladéš. Autorem rozdělení byl právnik Cyril Radcliffe, který Indii nikdy nenavštívil.

Ve vzájemných bojech během rozdělení zahynulo okolo dvou milionů lidí, což je dodnes pro obě strany velkým traumatem. Rozdělení jste možná viděli v britském filmu Gándhí. Pákistán slaví jako svůj státní svátek Den nezávislosti 14. srpna.

Vlajková show

Hranice mezi oběma státy se uzavírá kolem čtvrté hodiny odpoledne. Pak následuje něco, o čem můžete slyšet stokrát, a stejně se nestačíte divit.

Když jsme prošli hranici, samozřejmě pěšky, protože kromě autobusové linky nesmějí projíždět žádná vozidla, zbývala do páté zhruba hodinka. Bylo horko, a tak jsme ve stínu pospávali a čekali. Najednou mě probudil hluk. Směrem ke hranici se hnal dav lidí obsadit místa na Visitors Gallery (něco jako hlediště hned za hraniční branou).

Ve zmatku jsme se synem začali běžet taky, až nás pak voják v parádní uniformě upozornil, že jako cizinci máme právo na VIP Gallery těsně vedle brány. Hrdě jsme tedy jako první vkráčeli na betonové schůdky, ale když  všechno začalo, stejně jsme museli o každý kousek pohledu bojovat se vzrušeným tisícihlavým davem. Denně se tady sejde kolem pěti tisíc lidí. A nejsou to jenom turisté. Divadlo na hranici se stalo součástí podvečerního relaxu místních vesničanů.

Zápas v rolování vlajky

V hodinu H se černá kovová vrata otevřou a z obou stran napochodují vojáci. Postaví se proti sobě a vrhnou teatrálně nenávistné pohledy. Začnou po laně pomalu stahovat z obou stran vlajky. Když jsou vlajky dole, začíná další část programu, kterou ale můžete sledovat snad jenom v hledáčku kamery se slušným zoomem. Soutěž o to, kdo rychleji složí vlajku a odpochoduje ji uložit, má nejenom sportovní, ale i komický šarm. Skóre se nezveřejňuje.

Dav šílí, z jedné strany slyšíme Zindabád Hindustán!, z druhé Zindabád Pákistán! Ať žije! Mladí muži soutěží v běhu s vlajkami, odněkud se ozve hudba, a tak vesele tancují. I když se na ceremonii díváme z indické strany, žádné rozdíly nejsou patrné. Pandžáb jako Pandžáb.

Modří mravenečci

Zrušení dopravy přes hranici (možná se to za nové vlády změní) dává práci zdejším mužům, a to jak Indům, tak Pákistáncům. Pracují jako nosiči a na věku skutečně nezáleží, jednomu je přes osmdesát let. Nosiči z jedné strany přinesou náklad ke bráně, kde jej převezmou z té druhé.

Existujícími pravidly trpí zejména obchod - všechna nákladní auta je zapotřebí překládat. A na jih směřují nejenom pákistánské náklaďáčky, ale taky třeba afghánské, zásobující Indii sušeným ovocem.

Když se po deseti dnech vracím z Indie zpátky „domů", do Pákistánu, vítá mě v bráně černo-červený voják se slovy: „Tak jak se vám v Indii líbilo, madam?" 

„Vy si mě pamatujete?" ptám se užasle. Přikyvuje radostně hlavou. Mám radost. Ale jenom chvíli. Pak si uvědomím, že za existujícího stavu si můžou strážcové hranic pamatovat skutečně všechny. Úroveň indicko-pákistánskych vztahů si tak můžete neoficiálně ověřit paměťovou zkouškou pohraničníků. Jestli si vás nevybaví, vše je na dobré cestě.

Foto: Viera Langerová, archiv Viery Langerové, Profimedia (1x)