Na první pohled jako byste byli na pražském Rašínově nábřeží. Před sebou vidíte povědomá nepravidelně posázená okna a siluetu domu, který se vlní před očima. Jenže když poodejdete pár kroků, zjistíte, že místo jednoho Tančícího domu na břehu téhle řeky stepují hned tři. A Rýn v düsseldorfském Media Havenu přece jen hučí jinak než Vltava.
Když se v roce 1996 dostavěl Tančící dům na pravém vltavském břehu, mohla se část české odborné i neodborné veřejnosti zbláznit. „Převyšuje domovní linii!" „Nerespektuje okolní zástavbu!" „Vypadá jako po zemětřesení!"
Uběhlo pár let a z poťouchlé a přidrzlé stavby architektů Franka O. Gehryho a Vlada Miluniće se stal pojem. Jestli se vám ale už taneční pár Ginger a Freda okoukal, vyražte na západ Německa do Düsseldorfu. Čeká vás pořádný nášup šmrncovní moderní architektury, z toho Gehryho hned tři chody.
Gehryho křivá zrcadla
Do Uměleckého a mediálního centra Rýnský přístav se z centra Düsseldorfu dostanete za slabou půlhodinku. Tedy ne že by mu tak někdo z místních říkal. Když se budete muset ptát na cestu, radši se ptejte na Media Haven nebo jednoduše na Gehryho domy. A nebo se neptejte vůbec a nechte se překvapit - šance, že byste je minuli, jednoduše neexistuje.Gehryho düsseldorfské budovy jsou tři. Jedna bílá, druhá z červených cihel a ta poslední ze skla, respektive ze zrcadlových tabulí. Saka si podle nich radši neupravujte, kdyby zrcadla nebyla „křivá" a nedělala z rovných ploch šikmé plochy a obráceně, nebyl by to Gehry.
Náhoda nebo námaha?
"Přestože stejně jako ostatní často vkládám mnoho detailní práce do toho, co dělám, výsledek se vždy jeví jako nahodilý. A to je to, o co mi jde."
Frank Owen Gehry jinými slovy říká, že systematicky a neúnavně dře na tom, aby výsledek jeho mnohaměsíční práce na první pohled vypadal tak, jako by ho napadl při včerejším odpoledním kafíčku.
Tři düsseldorfské domy jsou zrovna takové. I když nestojí těsně vedle sebe a k tomu skleněnému dokonce musíte trochu za roh, a i když vypadají každá trochu jinak - jako variace na holandské cihlové bytovky, jako kafkovská kancelář a jako bílý pyramidální drákulov - všechny tři se potkávají na zrcadlech „kafkovské" budovy.
„Hele, Mirku, vidíš, jak se ten červenej dům odráží v tom skleněným?! A teď si popojdi tady za ten roh, přesně sem, a podívej se na tuhle plochu. Vidíš, jak se tu odráží ten bílej barák? No vidíš!" Pětičlenná skupinka turistů z Brandýsa nad Labem se prochází po promenádě před domy a obdivuje. Do Düsseldorfu se sice jezdí hlavně posedět na snobské nákupní třídě Konigsalle nebo kvůli monumentálnímu Rýnu, ale když zuří podzim a od řeky to fouká, procházka pod Gehrym taky není k zahození.
Nakonec sem do Media Havenu chodí korzovat celé město.
Přístav, kde kotví médiaCíp Rýna vedle mariny je pro procházky jako dělaný. Přes klenutý most pro pěší přejdete část přístavu a šup na druhou stranu, kde je moc hezký výhled na Gehryho domy (mimochodem velmi invenčně pojmenované A, B a C). Také můžete přejít marinu, kde kotví stovky jachet - město je známé vysokým životním standardem a poněkud upjatou atmosférou. Kolem úpatí televizní věže dojdete na protější poloostrov. Odtud je pohled na Gehryho trojku prostě jedničkový. Na další most mají plnou moc sportovci - když půjdete jen tak volným krokem, počítejte s tím, že vás co chvíli bude předbíhat běžec nebo předjíždět cyklista. Pokud jste spíš než na sport na kulturu, na druhé straně přístavu je veliké kino a v okolí spousta restaurací, barů, kaváren a pozor, mnoho designérských obchodů.
Jediní, kdo na tuto část rýnské promenády chodí i v neděli kvůli práci, jsou novináři. Vedle Gehryho domů sídlí několik místních kabelovek, CNN a dvě rozhlasové stanice. Nejlíp je tady prý v létě, kdy je parčík před marinou i na ostrově plný lidí, kteří si užívají piknik v trávě. Úředníci z Gehryho domů (ano, stavby jsou stejně jako pražský Tančící dům kanceláře) se zas můžou utěšit výhledem na široké lodě v širokém Rýně před očima.
Panáci na střechách
Architektem Gehrym podobnost s Prahou nekončí. Na druhé straně přístavu, naproti televizním studiům, stojí nekonvenčně rekonstruovaná budova. Lezou po ní barevní panáci. Červení, žlutí, zelení, v lezeckých pózách a nadživotní velikosti se plazí po fasádě nahoru, zdolávají rohy, chytají se oken a okapů.
V kombinaci s televizní věží, která vyčuhuje na druhé straně přístavu, jsou žižkovská Miminka první, na co si vzpomenete.
Foto: Tereza Šimůnková