Filmový festival v Teheránu: za zdí, pod šátkem

Před odletem na filmový festival do Íránu si čtu v perské kuchařce, abych věděla, jak má vypadat moje tamější menu. Najdu zajímavou poznámku: třináctý den po Nauruzu (islámský Nový rok) se všem, kteří můžou opustit své domovy, doporučuje zajít co nejdále, aby se zbavili špatných vlivů a starého neštěstí. Ten nápad se mi líbí. Cestování je v jistém smyslu hledání nového a zajímavějšího života.

„Mohla byste mi odpovědět na pár otázek?" ptá se mě novinářka s mikrofonem v ruce a kamerou v zádech. Studuju právě jednotlivé stánky na filmovém trhu. Je součástí  filmového festivalu Fajr v Teheránu. Jsem obložena katalogy a všemožným papírovým i filmovým materiálem a v prvém momentě se leknu.

"Myslíte, že jsem dobře oblečena?" rychle si potahuju šátek do čela.
„Vy ano, mnohem líp než některé íránské ženy" podívá se někam za má záda. Otočím se. Stojí tam mladé děvče v přiléhavém kabátku.
„Chcete vědět, jak se mi líbí íránské filmy?" ptám se opatrně.
„Ne, chci vědět, co říkáte na to, že si íránské ženy musí přikrývat vlasy a zahalovat se." „Když čekáte nějaké kritické výhrady, nic vám neřeknu. Jsem tady host..." začnu překvapeně.
„Já nechci kritiku, chci pravdu, co si skutečně myslíte?"
Jak hezky rečeno...

„Perská kultura je kulturou skryté krásy, kterou je zapotřebí hledat a učit se jí rozumět. Není dostupna všem a není pro všechny. Předpokládám, že šátek a všechno, co má zakrýt, je její součástí," odpovídám přibližně.
"A myslíte si, že nevadí třeba dělnicím při práci?" zostřuje novinářka.
„Když jim překáží, tak věřím, že si s tím problémem dokážou poradit. My ženy to dokážeme všude na světě."

Málem jim odejdu i s mikrofonem, jak jsem nervózní. Pamatuju si to ještě z komunistických dob. Když nás někdo ze Západu nahlížel jinak, než jsme si představovali, nelíbilo se nám to. Západní cizinci se museli strefit do našich představ o tom, jak a proč žijeme tak, jak žijeme, a kdo je za to všechno vinen. Že to vůbec nebylo lehké, chápeme často až dnes.

Ruku k pasu, hlavu pod šátek

Dny festivalu, kterého se účastním jako filmová novinářka, jsou naplněny přes den filmy, večer přátelskými setkáními v soukromí. Čím striktnější jsou pravidla vzájemného kontaktu mužů a žen v realitě, tím více se o jejich vztazích mluví na plátně. Pravou ruku, kterou jsme zvyklí podávat při seznamovaní, si po pár dnech málem přivážu k pasu. Na veřejnosti žena nesmí podávat ruku muži a muž, když k nepříjemné situaci dojde, se jí nesmí z náboženských důvodů dotknout.

Večer si v hotelu se zatnutými zuby rozčesávám před zrcadlem to, co zůstalo po celodenním potahování šátku na hlavě. Pravidla zahalování vůbec nejsou jednoduchá.

Šátek mám jeden, teplý a s ohledem na zdejší teplotu příjemný. Ale jenom venku. Když vejdu do sály v hotelu, kde se koná slavnostní oběd na počest zahájení festivalu, dojde mi, že šátky na hlavě musejí být dva. Jeden tenký a další hrubý a teplý. Nemám co sundávat, a tak se příjemné teplo postupně mění na žhavou saunu. To, co si můžete a nemůžete odložit, je zapotřebí pečlivě zvážit, protože vrchní oděv musí sahat těsně nad kolena. To v případě našich sak není příliš aktuální. Pak zůstává jenom kabát a doslova horké důsledky.

Úleva příchází večer, kdy v příjemné společnosti účastníků festivalu skládám z hlavy svůj závoj pokory. V soukromí se to může. Jsme soukromými hosty v jednom z teheránskych bytů. Za zdí, která odděluje veřejné od soukromého, se to může a vidím, že nejsem sama, kdo z toho má radost. Za zdí je jiný svět a bez šátku se znova všichni seznamujeme. Jiní lidi kladou jiné otázky. Ty lehčí nám, ty těžší sami sobě.

První Filmový festival Fajr (persky úsvit, také první z pěti denních muslimských modliteb) uspořádalo íránské ministerstvo kultury a islámského dozoru v roce 1982 k výročí Islámské revoluce. Od té doby se koná každoročně a je nejvýznamnějším filmovým svátkem Íránu. Filmy se promítají v několika kategoriích, jako jsou asijské filmy nebo filmy duchovní. Festival je soutěžní a kromě mezinárodní soutěže probíhá také soutěž domácích filmů. V tomto roce ji vyhrál film Vítr vane pastvinou (Wind Blows in the Grassland) režiséra Khosra Masumiho.

Foto: Viera Langerová, www.fajrfestival.ir