V České republice je mnoho potřebných lidí, kterým lze nabídnout pomoc i bez velkých cestovních výloh a kulturních bariér. Přesto vyjíždí od roku 2006 pravidelně skupina českých dobrovolníků do malé vyprahlé země v provincii Džamů a Kašmír v nejsevernějším cípu Indie, aby pracovala v místních školách, doručila zásilku učebních pomůcek nebo pomáhala při opravě buddhistických klášterů.
Ptáte se, jestli nelituji, že jsem vyměnil péči o český pohraniční hvozd organizovanou například Hnutím Brontosaurus za dobrovolnický rozvojový projekt Krajní meze, mimochodem vedený Modrým kamenem, základním článkem Hnutí Brontosaurus? Posuďte sami.
Klášter Gonpa Tsemo
Přistáváme v Lehu. Všude nás vítají tradiční domy s bílou omítkou a velkými okny. I s velkým batohem se jde lehce. Ti odvážnější začínají objevovat Leh hned druhý den. Dominantami jsou královský palác ze 17. století, mohutná stúpa a klášter Gonpa Tsemo. Údolím pod městem protéká Indus, obklopený úzkým pásem políček a luk, jejichž svěží zeleň ostře kontrastuje s okolní vyprahlou krajinou. V pozadí se tyčí hradba zasněžených šestitisícových hor. Město má během turistické sezony, která trvá vzhledem k drsným klimatickým podmínkám jen tři měsíce v roce, zhruba 30 tisíc obyvatel. 
Během své tisícileté historie samostatného království byl Ladakh (v překladu „Země vysokých sedel") důležitou přestupní stanicí na obchodní cestě spojující Čínu a dnešní Pákistán, ale po uzavření čínských hranic v roce 1949 se ocitl „na konci světa". Silnice spojující Leh se Šrínagarem nebo Manali, ležícími za himálajským pásmem, vede přes pětitisícová sedla. V zimě je celá oblast přístupná pouze letecky. Všudypřítomné jsou barevné vlaječky s modlitbami, malé bílé stúpy (čhörteny) a také se zde pravidelně rozléhá muezzinské svolávání do několika mešit. Ještě více překvapí pokojná atmosféra města a vzájemná tolerance mezi příslušníky obou duchovních směrů. Jde patrně o křehkou rovnováhu, která byla až do nedávné minulosti narušována mnoha konflikty, jejichž ohniskem byl většinou sousední Kašmír. Neustálé napětí na hranicích s Pákistánem i Čínou připomíná mohutná základna indické armády na jižním okraji města a četné vojenské hlídky v ulicích. 
Krajní meze
Po čtyřech dnech naše aklimatizace končí a dvacet pět dobrovolníků se dělí na menší skupiny. Čeká nás týdenní výuka na Moravian Mission School a dalších školách v blízkém i vzdáleném okolí Lehu. Školy mají zájem především o ekologickou výchovu, základy informatiky, ale třeba i o tanec. Jaký smysl má ekologická výchova v zemi, kde mimo hlavní město nefunguje ani svoz odpadu? Ladakh, který je mezinárodnímu turismu otevřený až od roku 1970, je stále intenzivněji zaplavován zbožím a materiály, na jejichž zvládnutí nejsou horský ekosystém ani tradiční hospodářství připraveny. 
Zdánlivě elementární poučky „neodhazujte monočlánky do potoka; neskladujte mouku v pytli od pesticidu; nepečte chleba na azbestové destičce" zatím nejsou pro mnohé obyvatele vesnic samozřejmostí. Zároveň v posledních letech rychle roste spotřeba energie, vody a palivového dřeva. Několik ladackých neziskových organizací se snaží na tyto problémy upozornit a zprostředkovat řešení nabízená indickou vládou v podobě dotovaných solárních článků nebo malých vodních elektráren. Většina místních lidí si ale zatím neuvědomuje možné dopady současného trendu a solární články jsou pro ně spíš jen další technickou vymožeností, které moc nerozumějí, ale která může udělat jejich život trochu pohodlnějším. 
Ladačané a setkání realitou
Hodiny informatiky se snažíme zpestřit základním kurzem digitální fotografie. Dovezli jsme několik fotoaparátů, učíme děti uložit jejich první fotografie do počítače, upravit jejich velikost a vystavit je na připraveném webovém rozhraní. Rozbíháme tak školní výměnný projekt La Ngonpo, který má umožnit českým a ladackým dětem dozvědět se z první ruky něco o životě v exotické zemi opředené většinou nerealistickými představami. 
Ladačané se setkávají s rozvinutým světem zatím hlavně v podobě produktů nadnárodních firem a prostřednictvím televize, která si rychle hledá cestu i do vesnických domácností. Z našich rozhovorů při vyučování i jinde jasně vyplývá, jak těžké je pro ladacké děti uvědomit si hodnotu, kterou my vidíme v tradiční společnosti a kultuře jejich země, a cenu, kterou západní společnost platí za svůj, dětmi často nekriticky obdivovaný, technický pokrok. Při účasti v našem projektu by měly děti v obou zemích dostat příležitost zahlédnout očima svých vzdálených vrstevníků pravdivější obraz skutečnosti, a trochu se zamyslet nad tím, jakou hodnotu i cenu má to, co se u nich doma považuje za všední a samozřejmé.
Styl a náplň naší výuky se také hodně liší podle školy, na které daný kurz probíhá. Existují totiž velké rozdíly mezi centrální částí Ladakhu a odlehlými horskými oblastmi především na buddhisticko-muslimském pomezí na hranici s Kašmírem. Soukromé školy v Lehu mají dostatek učitelů, některé i malou počítačovou učebnu a na dveřích tříd nás upoutá nápis: „Vypni si mobilní telefon!" Naopak malé vesnické školy mají často problém zajistit výuku základních předmětů. Škole v Mulbeku v kargilském okrsku jsme díky dárcům Modrého kamene nakoupili školní lavice. Na podzim a na jaře je totiž na hliněné podlaze zima. Od prosince do února mají děti naštěstí „uhelné prázdniny".
Kláštery Thikse a Hemis
Podobně je to i s buddhistickými kláštery. Známé kláštery jako Thikse a Hemis nedaleko Lehu jsou v obležení turistů. Malé kláštery žijící pouze z darů věřících strádají především v místech, kde buddhisté tvoří menší podíl v obyvatelstvu. Příkladem takové vesnice je Sapi ležící zhruba 200 km na západ od Lehu. Cestujeme tam nejprve den autobusem a pak dva dni pěšky přes čtyřtisícové sedlo. Do vesnice vede i prašná cesta, mohli bychom tedy jet taxíkem, ale pěší putování nám připadá jako dobrá příležitost připravit se na týdenní pobyt v tichém místě. Chceme se aspoň částečně vžít do pocitů místních pastevců, kteří také chodí pěšky, a setřást z ramen tu trochu turistického přístupu, který se na nás během pobytu v Lehu usadil. Cestou se také zastavíme na místech, kde podle legendy meditoval světec Padmasambhava. 
V Sapi pracujeme spolu s vesničany na stavbě nového kláštera. Po týdnu se loučíme s pocitem, že přibyl kousek nové budovy kláštera, ale snad se i podařilo naznačit, že o místních tvrdých podmínkách někdo ví a nejsou mu lhostejné. Nikomu z dobrovolníků není jasné, jestli jsme my více pomohli vesničanům nebo oni nám. Zažili jsme tady některé podoby pronikání západního životního stylu i do zapadlých himálajských údolí, na kterých asi moc nezměníme, ale uvědomili jsme si, že úzce provázané osudy rozvojových a rozvinutých zemí neřídí jen nadnárodní korporace, ale i naše „všednodenní" rozhodnutí, pokud dokážeme porozumět jejich kontextu a dosahu. Více informací o projektu ZDE.
Spoluautor: Monika Žáková
Foto: Jan Pipek, Kristina Šabová
