Jak nezmrznout v Chile
09.07.2008 08:00 Původní zpráva
Vybrat si k výletu do chilského hlavního města Santiaga de Chile právě začátek července, kdy na jižní polokouli začíná zima, určitě není ten nejlepší cestovatelský záměr. Když se vám ale podaří přežít noc v promrzlém hotelovém pokoji a máte navíc to štěstí, že zrovna neprší, čeká vás přes den odměna v podobě příjemného počasí a nádherných výhledů na zasněžené vrcholky And, které se prudce zvedají hned za posledním santiagským předměstím.
Psa by nevyhnal...
Téměř pětimilionové Santiago se tísní v úzkém údolí obklopeném ze všech stran vysokými horami. Hlavně v zimě se tu proto nad hlavami lidí neustále vznáší smog, a to i přesto, že místní radnice během týdne pouští na silnice pouze zlomek automobilů podle čísel na poznávacích značkách. Více než smog ale teď většinu obyvatel Santiaga zajímá noční mráz a větička Que frío! (To je ale zima!) se v podstatě používá jako ekvivalent ranního pozdravu. Ve většině hotelů a domácností totiž nenajdete ústřední topení, a tak se místní i turisté musejí v noci spolehnout na silnou vrstvu několika peřin a také na nejrůznější přímotopy, teplomety a nebezpečně vypadající propanbutanové hořáky.
Své o zimě vědí i místní toulaví psi. Ti šťastnější z nich si našli své "mecenáše", a tak tu uvidíte mnoho zvířat navlečených do svetrů nebo se šálami kolem krku. Největší pouliční elita pak bydlí v podomácku stlučených boudách, které stojí přímo na chodnících.
Mrakodrapy versus historie
Kdo by sem přijel kvůli historickému městu plnému koloniální architektury, bude určitě zklamán. Španěly tu totiž pamatuje už jen pár budov a centrum Santiaga plné rušných bulvárů, bank a obchodních pasáží ve 20. století vyrostlo hodně do výšky. Naštěstí jsou tu ale ještě předměstské čtvrti jako třeba Barrio Brasil nebo Bellavista, kde se dodnes zachovaly nízké pestrobarevné domky připomínající spíše filmové kulisy. Místní specialitou je bizarní směsice různých architektonických stylů, ve které vedle sebe mohou stát třeba neogotický dům s chrliči a obři čínská pagoda, ve které sídlí orientální restaurace.
Lanovka pro papeže
Centrum Santiaga se dá bez problémů projít pěšky, na delší vzdálenosti jsou tu taxíky, autobusy nebo metro. To má pět tras, jezdí v krátkých intervalech a jedna jízdenka, se kterou můžete libovolně přestupovat, vás vyjde na necelých patnáct korun. Přímo ve středu města se můžete projet také několika lanovkami. Ta nejhezčí, která je podobná té petřínské, vede z Barrio Bellavista na horu svatého Kryštofa.
"Nebojte se, tuhle cestu přežil i papež," směje se nedůvěřivým americkým turistům chlapík, který stařičké vozy obsluhuje. Postarší Američany to ale moc neuklidňuje a člověk se jim ani nemůže moc divit. Dřevěná lanovka se totiž poprvé rozjela už v roce 1925 a Jan Pavel II. se tu vozil před více než dvaceti lety. Sloužil tehdy mši u sochy Panny Marie, která dohlíží na Santiago podobně jako socha Ježíše na brazilské Rio. Na vrcholu hory se dá přestoupit na visutou kabinkovou lanovku, ze které je úžasný výhled na celé město a na hřebeny And.
Estadio Nacional: Masopust i Pinochet
Turista z Česka by určitě neměl vynechat návštěvu stadiónu, kde v červnu 1962 Josef Masopust krásným gólem nahnal strach favorizovaným Brazilcům ve finále mistrovství světa ve fotbale. "Kanárci" sice stihli třikrát gólově odpovědět a z titulu se nakonec radovali oni, ale i tak bylo chilské finále jedním z největších úspěchů československého sportu.
Estadio Nacional, na kterém se hrají ligové i reprezentační zápasy a konají se tu velké koncerty, se ale nechvalně proslavil také v sedmdesátých letech. Po Pinochetově vojenském převratu tady byl zřízen koncentrační tábor, kterým podle některých odhadů prošlo čtryřicet tisíc vězňů.
Jídlo: tak nějak neslané, nemastné
V nabídce jídel prodávaných na ulici se každý rychle zorientuje. Většina stánkařů nabízí jen masové špízy, plněné pirohy (empanadas) nebo speciální placičky (sopaipillas). Vše je relativně levné, například sopaipilla, kterou si můžete dochutit hořčicí, kečupem nebo pikantní omáčkou, stojí necelé čtyři koruny. O něco dražší jsou populární hot dogy (completo nebo italiano), které se dají koupit nejen u stánku, ale i v mnoha barech a restauracích. K obědu se vyplatí zkusit polední menu, jehož cena se běžně pohybuje od 40 do 150 korun. Jídlo ničím nepřekvapí, ale ani neurazí. Většinou dostanete pořádný flák masa nebo čtvrtku kuřete s hranolkami. Často bývá jedou z variant poledního menu masový vývar s bramborem a kukuřicí (cazuela).
Lahváčoví giganti
Přestože Evropané vnímají Chile jako zemi vína a pisca, k jídlu se tu pije především pivo. Dát si můžete točené (schop), ale místní většinou popíjejí z lahví. Oblíbené jsou tu gigantické litrové lahváče značek Escudo a Cristal. Jejich cena se v barech pohybuje od třiceti do šedesáti korun.
Foto: Libor Hruška
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.