Jeskyně na Filipínách: v děloze Matky Země

Skrčeni jako novorozenci odcházejí mrtví z filipínských Kordiller na onen svět; vy můžete těsně vedle jejich hrobů sestoupit do útrob Země. Labyrintem chodeb plných netopýrů a macarátů dojdete k průzračnému jezírku, kde se dá koupat v podzemí. 

Ve filipínském horském městečku Sagadě se vyplatí vstát už brzy ráno, nudit se tu totiž opravdu nebudete. V pekárně si můžete za lidové ceny koupit výborné skořicové koláčky a spolu s místní kávou si v obklopení malých dětí a potulných psíků vychutnávat atmosféru probouzejícího se horského městečka. V turistickém centru se dozvíte veškeré informace o zajímavých místech v okolí, služby tu nabízejí průvodci, kteří mluví velmi dobře anglicky. V nabídce organizovaných aktivit figurují takové činnosti, jako horolezení a speleologické výpravy.

Rakve u jeskyní

V údolí za městem se nachází původní pohřebiště místních obyvatel. Ve skalách jsou zde tradičním způsobem připevněny rakve s pozůstatky, některé na nepřístupných místech vysoko ve skalních stěnách a pod převisy. I přes silnou katolizaci oblasti zde přetrvaly některé animistické rituály. Rakve jsou relativně malé, protože mrtví v nich zaujímají prenatální pozici - jak přišli na svět, tak z něj odcházejí.

Nejvíce rakví se nachází v blízkosti vstupů do jeskyní, které v celém rituálu symbolizují dělohu Matky Země. Pokud projevíte zájem, můžete se podívat i hlouběji do jejích útrob. Já měl tu možnost zúčastnit se průchodu podzemním bludištěm a byl to výborný zážitek. Na blogu http://codelam.blogspot.com/ jsem ho popsal následovně:

„Náš průvodce Marco nás vedl ke vstupu do jeskyně, nesl s sebou lano a petrolejovou lampu. Celý průchod měl trvat tři hodiny a ještě jsme netušili, kolik zajímavých věcí nás po cestě čeká. První zážitek bylo pro mě už jen rozžhavení lampy, jejíž jasné světlo nás poté provázelo. Cesta jeskyní byla velmi náročná a nebezpečná. Často jsme museli používat lano na zjednodušení některých sestupů a výstupů. Prolézali jsme úzkými otvory a proláklinami, a zatímco Marco vše zvládal bez problémů s lampou v ruce, my ostatní jsme měli skutečně co dělat. Některé části cesty byly pouze vlhké, jindy jsme se museli brodit po kolena vodou. Někde byla skála i přes vlhkost velmi dobře schůdná, jinde tak kluzká, že jsme se nemohli udržet, na jiných místech ji pokrývala slabá vrstva bahna. Viděli jsme netopýry, macaráty, korály a fosilie mušlí (jeskyně vznikla pohybem zemských desek, které byly dříve mořským dnem.) Na závěr nás čekalo koupání v průzračném podzemním jezírku, do kterého se dalo za svitu lampy skákat."

Žvýkači neplivají krev

Na informačním centru nebo u provozovatelů ubytoven není problém zjistit, v kolik hodin jezdí autobusy a džípy ze Sagady. Dostat se do další zastávky na cestě, do Banaue, je otázkou zhruba tří hodin. Už tady se nabízejí překrásné výhledy na rýžové terasy. Z mnoha restaurací je nádherný výhled, a tak zde již tak dobrý oběd chutná ještě mnohem lépe.

Za povšimnutí stojí oblíbená kratochvíle místních obyvatel zvaná "betel nut". Tento návykový rituál, jakási obdoba kouření cigaret nebo pití kávy, spočívá ve žvýkání směsi zvláštních listů, semen palmy, vápence a ještě čehosi jen těžko identifikovatelného. Žvýkače poznáte neomylně podle toho, že mají celou pusu červenou a co chvíli vyprazdňují její obsah na zem, což vypadá, jako by plivali krev.

Banaue je výchozím bodem pro cestu do Battadu, do místa, kde jsou k vidění jedny z nejúžasnějších rýžových teras na světě. Bohužel, nebo možná spíše naštěstí, k nim nevede žádná silnice. Nejprve je třeba urazit v tricyklech první úsek cesty v relativně těžkém terénu a zbytek (asi hodinu do kopce a hodinu z kopce) se už nedá jít jinak než pěšky. Ke konci sestupu už se před vámi začne otvírat celé údolí, v němž se vesnice Batad rozkládá a které je obklopeno prudkými svahy s údajně až dva tisíce let starými rýžovými terasami.

Místní obyvatelé, potomci kmene Ifugao, žijí v hrozivě vypadajících chýších, jsou hubení a mají velmi dobrou kondici. Není divu - když někam potřebují jít, vždy musejí jít do schodů nebo ze schodů. Stovky a tisíce rýžových teras dávají na zídkách mezi sebou vzniknout bludišti cestiček. I když to tak z dálky nevypadá, nemůžete volit cestu mezi jednotlivými políčky libovolně, ale musíte sledovat vyšlapané používané cesty. Většina zídek je totiž neprostupně zarostlá a mezi některými chybí "schůdky". Když se vám ale nepostaví do cesty vodní buvol, dostanete se nakonec šťastně do cíle i bez průvodce, ačkoli vám budou všichni místní obyvatelé nabízet své služby.

Smrt nad vesnicí

Přesně v této oblasti se v loňském roce stala tragická událost. Tak jako mnoho jiných turistů se čtyřicetiletá Američanka Julia Campbellová vypravila z Banaue do Battadu. Cestovala sama a bohužel to byla pro ni cesta poslední.

Naposledy ji viděla prodavačka ve stánku kousek nad Battadem. Když se Julia za dva dny neobjevila zpátky v Banaue, kde měla rezervaci na autobus, začali ji hledat, a když se zjistilo, že přímo do Batadu nikdy nedošla, rozjela se velká pátrací akce, které se účastnilo několik desítek zdejších průvodců, policie i helikoptéry. Po deseti dnech našel jeden z průvodců ve svahu nad vesnicí zahrabané rozkládající se tělo americké turistky. Netrvalo dlouho, aby se alespoň přibližně zjistilo, co se stalo.

Když se Julia blížila k prvnímu obydlí ve vesnici, jeden z místních obyvatel ji údajně několika ranami kamenem do hlavy usmrtil a poté se snažil ukrýt její tělo. Co ho k tomu vedlo, zůstává i přes oficiální ukončení vyšetřování záhadou.

Je však třeba zmínit, že se jednalo o zcela výjimečnou událost a i filipínské úřady se k ní postavily velmi zodpovědně. Já jsem za celou dobu v Kordillerách nezažil jediný problém či projev nepřátelství, naopak všichni lidé, se kterými jsem se setkal, byli neskutečně milí a ochotní a spolu s krásnou přírodou, která je obklopuje, a jedinečnou kulturou jim vlastní se podílejí na tom, jak úžasným a unikátním místem tato část Filipín je. Pro mě osobně to bylo jedno z nejpříjemnějších a nejpůsobivějších míst v jihovýchodní Asii.