Kajakem do Tasmanova parku. Seriál o Novém Zélandu

Po tříhodinové jízdě trajektem jsme přistáli na Jižním ostrově ve městečku Picton. Neodolali jsme a hned v přístavu navštívili muzeum věnované historické fregatě Edvin Fox. Tato úctyhodná prababička plachetnic, která byla vyrobena z týkového dřeva v roce 1853 v Indii, drží prý hned několik nej. Jde údajně o devátou nejstarší loď vůbec a zároveň nejstarší obchodní plavidlo na světě, které bylo ve své době pojišťovnami hodnoceno jako nejvíce bezpečné.

"Aby tento devítisettunový drobeček mohl vůbec vyrazit na moře, musel být naložen minimálně čtyřmi sty tunami nákladu, jinak hrozilo jeho převržení," vypráví starší muž, který v muzeu provádí. Loď podle něj uvezla maximálně tisíc tun a k tomu 300 lidí. "Cestu z Evropy na Nový Zéland, kterou jste urazili letadlem za 30 hodin, tato loď zvládla za dlouhé tři měsíce," dodává průvodce, podle kterého na lodích tohoto typu dorazili předci osmdesáti procent současných Novozélanďanů.

ČTĚTE TAKÉ: Po výpovědi do peřenejí. Nový seriál o Novém Zélandu

Severozápadně od Pictonu je Národní park Abela Tasmana, kde je možné vyrazit na několikadenní výlet na mořských kajacích. My si vyjeli na dva dny. Na půjčené lodě si musíme zvykat, neboť jsou výrazně delší a užší než naše kajaky a kormidlo i styl pádlování je odlišný. Proti tomu, co známe, se zde pádluje pomaleji, zato vytrvale.

Samotný park je plný úžasné přírody, nabízející pláže se zlatým pískem, množství až neuvěřitelných výhledů a plno divoce žijících zvířat. Během pádlování jsme navštívili malé ostrůvky s koloniemi tuleňů a kormoránů a také vyrazili na otevřené moře hledat delfíny. Ty jsme ale bohužel nezahlédli.

Delfínům jsme prominuli jejich nepřítomnost po noční návštěvě drzého opossuma. Malý vačnatec kolem nás slídil, až narazil na naše zásoby a z nich si klidně nabídl pár krajíců chleba. Příjemně nás překvapilo také ranní setkání s roztomilými tučňáky modrými.

Stále více začínáme pociťovat, že jsme na Jižním ostrově. Svědivé kousance od místních veleotravných mušek zvaných "sand flies" se množí a my pořád častěji saháme pro repelent. A to je prý pouze začátek.

ČTĚTE TAKÉ: Ze sopky k pádlům. Druhý díl seriálu z Nového Zélandu

Naše další cesta vedla z Tasmanova parku stále na sever, až jsme dorazili k písečné kose Farewell Spit vybíhající 38 kilometrů do moře.

Tento úzký pruh země podléhá přísné ochraně. Proto je možné se sem dostat pouze s organizovanou skupinou speciálně upraveným terénním autobusem. Využili jsme služeb jedné ze dvou společností, které za odlivu vyráží na čtyř- až šestihodinový výlet.

Kdyby měl náš průvodce do písečného království Chris za pasem obrovský nůž, tak uvěřím, že nás veze samotný Krokodýl Dundee. Dověděli jsme se o historii zdejšího kraje od prvopočátku světa až po současnost, viděli jsme volně žijící zvířata. Když jsme míjeli skupinku tuleňů vyvalující se na pláži, Chris si povzdechl: "Až umřu, tak v dalším životě chci být tuleň na Farewell Spitu. Když budu mít hlad, zaplavu si v moři, něco nalovím, až toho budu mít dost, rozvalím se bezstarostně na tuhle nádhernou pláž a oddám se sluníčku. Lidi mě budou obdivovat a fotit, já jim za to zamávám ploutví." Když se člověk rozhlédl po okolí, nezbývalo nic jiného než s ním souhlasit. Na konci výletu jsme měli jemný písek opravdu všude.

Pětihodinovým přejezdem jsme se dostali k řece Buller, na jejímž přítoku Maruia jsou legendární desetimetrové vodopády. Slunko byl ideální a my mohli vodopády sjet na kajacích a zároveň pořídit ty nejlepší možné záběry.

Vody v řece bylo spíš méně, ale to nám neubíralo na nadšení, přesto v žaludku jsem cítil známé šimrání, které mám vždy před něčím velkým. "Kdo pojede první?" ptá se mě Tom. Vše řešíme klasickou střižbou. Tom vyhrál, proto má tu čest vyrazit. Pak jde všechno raz na ráz a najednou je řada na mně. Vynáším si loď nad vodopád. Při sedání do ní věnuji velkou péči řádnému nasezení špricdeky. Pár temp a jsem na hraně vodopádu, let... Dopad byl měkký, přesto cítím, jak mě padající voda buší do zad a tlačí mě do hloubky. Po eskymáckém obratu koukám fascinovaně na stěnu padající vody, je tu nádherně...

Více detailů o naší cestě můžete najít ZDE. Premiéra filmu, který vznikal při cestě, bude 16. 6. v pražském klubu EXIT Chmelnice.

Foto: H2Omaniaks