Po stopách filmů
Kde Kolja mával sovětským okupantům. Sto tipů na výlety

Tady se vdávala Šípková Růženka, zde režisér Jan Svěrák málem zapálil chalupu, tady dostala Magda Vašáryová na zadek a tuhle malý Kolja mával sovětským okupantům... Oživte si léto výletem na některé z míst, kde vznikaly oblíbené české filmy. Aktuální vydání časopisu INSTINKT vám nabízí přes sto tipů.

Bylo nebylo. Tři bratři ze stejnojmenné Svěrákovy pohádky žili šťastně v zapadlém mlýně, kde se odehrála i svatba jednoho z nich se Šípkovou Růženkou. Tenhle filmový vodní mlýn však nevznikl někde v ateliérech, ale už od středověku stojí v Hoslovicích nedaleko Strakonic, v kouzelném údolí mimo civilizaci.

Jan Svěrák byl z mlýna nadšený už při obhlídkách. "Snažili jsme se najít místo, které je nejen dobově správné, ale které má charakter hnízda, něčeho příjemného, kam se bratři rádi vracejí. A hoslovický mlýn to všechno splňuje." Když do mlýna dorazil i se štábem, od jeho správce si navíc vyslechl tak dojímavý příběh o původních majitelích, že hned uvažoval o jeho zfilmování. "Pan Svěrák chtěl dokonce něco narychlo zakomponovat i do Tří bratrů," vypráví správce Jaroslav Janout, jenž přihlížel každé minutě dvoutýdenního natáčení.

Nepoddajní mlynáři

Osudy majitelů hoslovického mlýna by vydaly na filmový thriller, který by se mohl jmenovat třeba Nepoddajní nebo Hrdinové ze mlýna. "Až do roku 2004 zde žil rod Harantů, neústupných sedláků, kteří nedělali žádné kompromisy s politickými režimy," vypráví Janout ve staré světnici, v níž se návštěvník propadne nejméně o století zpět.

Na zdi visí pár svatých obrázků, uprostřed stůl, v rohu pec a lůžko. "Na téhle posteli umřel Karel Harant, poslední z obyvatel stavení. Čas se tu zastavil v 19. století," ukazuje správce. Harantové zde dožívali v absolutní izolaci od okolí. Bez kalendáře, bez elektřiny, bez kontaktů s úřady a bez potřeby peněz, neboť je živilo hospodářství. Na malém políčku u mlýna orali párem volů, usínali se slepicemi a i v jedenadvacátém století uznávali jediný druh střešní krytiny - slaměné došky. Odchod do izolace rod zahájil už za protektorátu, kdy rodiče s devíti dětmi ignorovali povinné válečné dodávky a nevzali si od státu jediný potravinový lístek ani šatenku. To vše s hrdým poselstvím: "Od nikoho nic nepotřebujeme, ale nic si nenecháme vzít!" Když záhy po komunistickém puči v roce 1948 přišla kolektivizace, mladí hospodáři Karel a František Harantové vstup do družstva odmítli. Režim je proto poslal k pétépákům a pole jim ukradl. "Po návratu začali přesto hospodařit i na zabavených polích a na žádné výzvy nereagovali, dokud je z polí neodvlekla policie," líčí Janout. Stát tehdy oba bratry prohlásil za nesvéprávné blázny, oni ale dále žili ve mlýně, jehož kolo sveřepě udržovali v chodu až do osmdesátých let.

Stroj času

Dnes je z mlýna skanzen, kdo však měl možnost sem vstoupit, když ještě žili bratři Harantové, uvěřil ve stroj času. Tak se to třeba kolem roku 1982 stalo historikovi Miroslavu Špeciánovi. "Bylo to na počátku jara. Branka otevřená, u hnojiště starý vůz a dobytek ve stáji. Vstoupil jsem do temné chodby, ale pozdravy nikdo neopětoval. Vešel jsem do světnice a náhle byl v jiné době. Jeden muž spal na peci, přikrytý starými kabáty. Druhý ve starém saku stál zády ke dveřím a skloněný nad valchou pral košili v dřevěné vaničce, postavené na židlích. Na stěně tikaly staré pendlovky, na kamnech se hřál velký hrnec s vodou a já se stal pozorovatelem časů dávno minulých. Neměl jsem právo nic narušovat, tak jsem jen tiše za sebou zavřel dveře."

Harantové ale nepřijali ani sametovou revoluci a dále odmítali komunikovat se státem. A když měl s úmrtím Karla Haranta v roce 2004 zaniknout i zdejší starý svět, odborníci z Muzea středního Pootaví se ho pokusili zakonzervovat. Vznikl malý skanzen s velkými lidskými osudy. A správce Jaroslav Janout doufá, že Zdeněk Svěrák skutečně napíše scénář a jeho syn syrový příběh natočí. "Harantové si to zaslouží," věří a vzpomene si zároveň i na pár veselých historik z natáčení Tří bratrů.

Nebel znamená mlha

Na rozdíl od filmového Bílého Potoka ze snímku Alois Nebel stejnojmennou obcí v Jeseníkách nikdy nevedly koleje. "Přesto je to film o naší vesnici, i když nádraží nemáme," říká starousedlík Viktor Rajniš.

"Filmy jsou přece směsicí pravdy a fantazie," dodá poučeně. Na nejbližší nádraží z Bílého Potoka není daleko, stojí tři kilometry odsud v městečku Javorník. "A tam v nádražce opravdu čepoval pivo chlápek, kterému se říkalo Šokin. Stejně jako ve filmu," dušuje se Rajniš, jenž se dobře zná i s hudebníkem a výtvarníkem Jaromírem Švejdíkem alias Jaromírem 99, který dal Nebelovi komiksovou tvář.

Z Bílého Potoka je to pět kilometrů do Bílé Vody, což je městys na samé hraně civilizace. Tady v rychlebském výběžku, ostře zařezaném do nitra Polska, stojí i blázinec, kam výpravčího Nebela vyštval jeho podřízený Wachek, jenž toužil po červené výpravčí čepici. Wachek navíc s prohnaným šéfem léčebny popíjel ruskou vodku a mastil karty.

* Jak se vyřešilo režisérovou kouření v dřevěném mlýně?

* Co se stalo s pivovarem z Postřižin?

* Kde se natáčely pohřební scény z oscarového snímku Kolja?