Makedonie: hrdá země se sluncem na vlajce

S Řeky mají společný kus historie i kuchyni a také vzájemnou nesnášenlivost. S Albánci zase jednu z největších turistických atrakcí – Ohridské jezero – a chuť hýbat hranicemi. Makedonie stojí na křižovatce: do Evropy, nebo zpět do neklidných dob. Přesto by země ráda přitáhla více turistů, třeba i z Česka.

Je sobotní pozdní odpoledne a odpočinkově vyladění Makedonci se rojí na jedné z hlavních obchodních uliček na starém bazaru ještě staršího města Ohrid. Kavárny plní dobře oblečená mládež a popíjí kávu. Dívky, zavěšené do sebe, zdolávají dlažbu na vysokých podpatcích a okukují šňůry perel vyrobené zdejšími řemeslníky. Klasický dvouřadý náhrdelník doplněný o filigránskou brož si odtud prý ze státní návštěvy odvezla také Livia Klausová, čímž se zde před Čechy rádi chlubí.

Makedonské moře mezi horami

Starobylý Ohrid leží na břehu stejnojmenného tektonického jezera pouze tři hodiny autem od hlavní města Makedonie Skopje. Se čtyřiceti tisíci obyvatel jde o sedmé největší město v Makedonii. O víkendech nebo prázdninách se ale rozrůstá o početnou skupinu Skopjanů, kteří zde mají své apartmány a letní byty.

Ohrid se chlubí četnými kostely, kterých tu je prý rovných tři sta šedesát pět, na každý den v roce jeden. Někde je proto označován za makedonský Jeruzalém.

Z cizinců sem nejčastěji zavítají sousední národy, Bulhaři nebo Srbové. Za poznáním ale často přijíždějí také Angličané, Nizozemci nebo Němci. Celkem přijede do země podle některých odhadů na jeden milion turistů. Místní by si ale představovali mnohem víc a rádi by nalákali i Čechy.

Ikony v každém kostele


A Makedonci mají co nabídnout: v nesčetných kostelech visí prastaré ikony a po zemi jsou rozeseta bohatá archeologická naleziště, místní příroda zase láká k projížďkám na kolech, hory vysoké přes dva tisíce metrů k lyžování.

„Ohridské jezero je jedno z nejstarších a nejčistších na světě,“ kasá se náš průvodce Igor, zatímco zdoláváme jeden z mnohých kopců, abychom se pokochali vyhlídkou na okolí. Pod jedním z místních kostelů leží přímo u zídky nad útesem hrob básníka.

Jezero je hodně hluboké, průměrná hloubka je až sto šedesát metrů. V létě se tu dají provozovat různé vodní sporty, přestože při nejteplejším počasí má voda u pobřeží 26 stupňů.

Ohrid sám patří na seznam dědictví UNESCO, také díky ojedinělé architektuře: místní domy jsou v přízemí úzké, směrem nahoru se rozšiřují.

Makedonci rádi připomínají, že Ohrid je jedno z nejstarších osídlení v Evropě. Tamní jezero je prý staré tři miliony let. Na konci 9. století vyrostla na jeho pobřeží první slovanská univerzita, po které se dnes dochovaly pouze základy. „Rádi bychom ji podle nich znovu vystavěli,“ říká makedonská ministryně kultury Elizabeta Kanceska-Milevska.

Vína, ryby, zelenina...

Pouze v místním jezeře žije druh pstruha „Pastramka“. Jeho maso má růžovou barvu jako losos, ale na rozdíl od něj lehčí konzistenci. K obědu tu servírují i čerstvé mořské plody a masa na grilu. Coby předkrm se podává čerstvá a lahodná zelenina hojně zasypaná sýrem. Šopský salát tu dostává docela jiné grády.

K vyzkoušení zve například ohridská restaurace Denarius, sídlící až v posledním patře stejnojmenného hotelu. Kromě výborné „vešalice“ (vepřového steaku) nabízí i nádherný výhled po okolí.

Samostatnou gastronomickou kapitolou jsou makedonská vína, přirozeně sladká od množství sluníčka, kterého se vinné révě na místních svazích dostává. Vyhlášená je například značka Bovin.

Skopje: sochy a ikony mezi kopci a betonem

Pod ministerstvo kultury spadá tisíce památek – klášterů, kostelů nebo archeologických nalezišť, do kterých od nástupu nové vlády proudí nemalé investice. Mezi státem financované projekty patří i sochy v ulicích Skopje. Žebrák, mladá dívka na hlavní třídě, býk… „Dáváme prostor i mladým sochařům,“ doplňuje Kanceska-Milevska.

Do budoucna má velké plány: vystavět novou koncertní síň pro orchestr a také muzeum voskových figurín. Svůj odlitek z vosku tam ale vystavit neplánuje. „Chci, aby si mě lidé pamatovali díky mé práci,“ dodává s úsměvem mladá politička.

Socha dívky, která zdobí jednu z hlavních tříd, kterou lemují kavárny a bary, je pro místo typická. „Zpodobňuje mladou ženu, pěkně oblečenou, která se chystá do víru nočního života,“ popisuje skulpturu Elena Dimchová z makedonského ministerstva zahraničí. Bary, kavárny i restaurace spojuje přepychové zařízení interiérů. „Na ulicích mohou být díry, ale kavárny jsou luxusní, i v malých městech navržené od designérů,“ tvrdí Dimchová.

Přes páteční večer jsou naddimenzované pohledné bary v centru Skopje poloprázdné. Zatímco v atriu zurčí umělý potůček, lidé překřikují hlasitou hudbu a vlní se do rytmu na kožených sedačkách. Večer tu prý nikdo nezůstává doma, ve svém nejhezčím oblečení propíjí výplatu nebo peníze rodičů.

Vzpomínky na zemětřesení

Skopje je na rozdíl od Ohridu nově vystavené město na starých základech. Při třetím velkém zemětřesení v řadě v roce 1963, kdy epicentrum bylo vzdálené pouhých několik kilometrů, se mnoho domů ze starého centra zřítilo. Přežily snad jen mešity. Nejvyšší budova televize, masivní poštovní úřad i stadion (vše vyvedené ze solidního betonu) pochází právě z "nové" výstavby po katastrofě.

Makedonská metropole je rozdělená na starou a novou část řekou Vardar. Kousek za jedním z mostů do centra leží jedna ze zdejších atrakcí - dům, kde se narodila Matka Tereza. „Moc se o ní neví, že je původem Makedonka. Ale narodila se tu,“ připomíná hrdě průvodce.

Po domě samotném zbyla jen pamětní deska a zdobně označené rohy na ulici. Kousek opodál pak stojí nový, moderně vyvedený, památník.

Foto: Stanislava Pecková, profimedia