Maronité ze severního Kypru sní o znovusjednocení ostrova

V jedné obci na severu Kypru sní maronitská komunita o znovusjednocení ostrova, které by jim mohlo pomoci zabránit vymření jejího jazyka, jedinečné formy arabštiny silně ovlivněné aramejštinou, jazykem, jímž hovořil Ježíš.

Kormakitis byl centrem potomků křesťanských obchodníků ze Sýrie a Libanonu, kteří sem přicházeli od 8. století. Když však turecká armáda provedla v roce 1974 invazi na sever ostrova, většina těchto maronitů odsud odešla a tím byl oslaben i jejich jazyk sanna, kyperská maronitská arabština.

Loni, kdy byly obnoveny mírové rozhovory, mnozí začali snít o návratu na sever ostrova a o obrodě jazyka, který pomalu vymírá i přesto, že se pořádají jeho kurzy a vznikají různá sdružení na jeho podporu.

"Když jsme ztratili naši obec, je velmi těžké zachovat náš jazyk," prohlašuje učitelka Katy Foradariová pod klenbou kostela z 18. století, kde se pořádají kurzy.

Kolem malého náměstí, kaplí z pískovce a bungalovů vybělených sluncem se od roku 2008 scházejí vždy v létě mladí maronité. Stovka dětí a adolescentů ve věku od pěti do sedmnácti let se zde učí základy jazyka kodifikovaného teprve před několika lety, gramatiku i písně.

Stejně jako četní dobrovolníci pracující v této škole vyrostla Katy v Kormakitisu, největší ze čtyř maronitských obcí na severu a posledním místem, kde se ještě tímto jazykem hovoří. Když jí bylo šestnáct let, donutila turecká invaze maronity uprchnout na jih.

Maronitům se sice podařilo postavit si na jihu vlastní kostely, kde se slouží mše ve staré syrštině, jazyku stále ještě používaném v křesťanských komunitách Východu, ale jazyk sanna se vytratil. "Časem jsme si odvykli a začali jsme hovořit řecky," vysvětluje Katy.
Z asi 5000 maronitů na středomořském ostrově dnes už jen zhruba tisícovka mluví jazykem svých předků.

"Jedině tehdy, bude-li vyřešen kyperský problém a maronité se budou moci vrátit domů, do svých škol a kostelů, budeme mít naději, že náš jazyk zase začne žít," říká Jannakis Musas, zástupce této komunity v parlamentu.

V roce 1974 se spolu s dalšími maronitskými rodina přestěhoval do Nikósie. Zde mají jeden kostel a klub nazvaný Kormakitis, kde se popíjí káva a který stojí nedaleko nárazníkové zóny rozdělující staré město na řeckou a tureckou zónu.

Podle Jannakise Musase by znovusjednocení ostrova povzbudilo mladé, aby se vraceli do svých obcí. Mohli by si rovněž zvyknout na starý jazyk a začít jím hovořit. "Jakmile se maronité znovu usadí ve svých obcích, bude to pro ně nový začátek," tvrdí.

Naděje na znovusjednocení jsou však oslabovány četnými neúspěchy v rozhovorech. Komunita přesto nadále usiluje o záchranu jazyka.

Rozhodně by bylo třeba učinit jej atraktivnějším pro mladé, kteří se na život na severu nepamatují, připouští Antonis Skullis v malé restauraci v Kormakitisu. Tento čtyřicátník přiznává, že má k jazyku sanna velmi intimní vztah a že s ním má spojeny vzpomínky z dětství.