Na indonéském trajektu

Nejrychlejší způsob, jak se pohybovat mezi indonéskými ostrovy, je létat. To dělají politici, turisti a obchodníci. Existuje ale i jiný způsob, jak zdolat moře. Je pomalejší, namáhavější a vůbec se na něj nedá spolehnout. Aspoň že má tu nejhorší reputaci!
To dělá z cesty na palubě indonéského trajektu v podstatě exkluzivní záležitost.

Tu palubu nezdůrazňuji jen tak pro nic za nic. Průměrná délka pobytu pasažéra – cizince  v podpalubí indonéského plavidla jsou dvě a půl minuty, a to jenom proto, že šok zpomaluje reakce. Podpalubí třetí třídy vypadá trošku jako školní jídelna před dvaceti lety, kde ošklivé jídelní stoly nahradily palandy, přičemž míra lepkavé olezlosti zůstala zachována. Stylovou atmosféru dotvářejí četné fantastické hromádky čehosi, co ještě nedávno mohlo být k jídlu a co se opět začíná podezřele hýbat. S jakou melancholií si člověk vzpomene na esesáckou družinářku, která vás se vztyčeným prstem nutívala dojíst šodó!

Metamorfóza podlahy ve smetiště samozřejmě probíhá za všeobecného souhlasu a přičinění, nakonec odpadkový koš je až na konci uličky a dveří, které by se daly otevřít, je málo. Při námořních neštěstích se tedy sice utopí poměrně dost lidí, ale vláda na druhou stranu účinně předchází zamoření moří pytlíky od svačiny.

Protože do druhé, nebo dokonce první třídy si lístky kupují jenom másla a na většině trajektů jiná než třetí třída stejně nefunguje, může se bílý turista uchýlit jedině na palubu, konkrétně na horní deck. Vzhledem k všeobecné asijské hrůze z opálení ho bude mít jenom pro sebe. Přímé tropické slunce se dá přežít, pod záchrannými čluny se nějaký ten stín najde vždycky a vzhledem k počtu obětí každého neštěstí je stínění turistů asi tak jediná záchrana, kterou poskytují. A ve srovnání s nebezpečím konverzace, které by vás čekalo dole, jsou nějaký ten úžeh nebo úpal pořád docela fajn.

Já nechci přímo tvrdit, že Indonésané jsou vlezlí. Ale pouze prohlásit, že jsou „velmi hovorní“, by bylo jako zredukovat výbuch nad Hirošimou na laškování dědečka Hříbečka. Rozhodli-li jste se cestovat sami, měli byste před naloděním provést příslušná opatření.

Zaprvé si koupit klobouk se širokou krempou, v nejzazším případě kšiltovku. Čepice nestačí, budete vidět. To samé platí pro sluneční brýle. Pořiďte si něco, co vám obličej zakryje nejlépe ke klíční kosti. Dále potřebujete noviny formátu britských Timesů a sluchátka. Ideálně taková, kterými před Národním muzeem oslňoval Otík z Vesničky mé střediskové. Vy Indonésany samozřejmě nechcete oslnit. Vy je chcete odstrašit.

Na velkém trajektu totiž budete zavřeni minimálně dvacet čtyři hodin v sestavě dvou set dvaceti Indonésanů na jednoho bělocha (vás), a z těch dvou set dvaceti si jich bude chtít přijít popovídat dvě stě dvacet. Samozřejmě, družte se po libosti, jenom varuju, že dvě stě dvacet absolutně identických rozhovorů o začátku, průběhu a cíly vaší cesty vedených ve špatné indonéštině už udolalo nějaké chlapáky.

Pokud jsem vás od mořského dobrodružství odradila a vy se raději rozhodnete využít služeb indonéských aerolinek, rozhodně pro vás nemám následující údaje. Na konci března 2007 uveřejnil indonéský anglicky psaný deník The Jakarta Post zprávu expertní skupiny o bezpečnostním stavu dvaceti místních leteckých přepravců.

Jestli si pořád bláhově myslíte, že jich z dvaceti propadlo jen devatenáct, jeďte radši tím trajektem.

Foto: Tereza Šimůnková