Thajská nádraží jsou tak čistá, že by se na nich dalo jíst ze země. Během čekání na věčně zpožděný vlak taky přijde piknik na peronu k chuti. Lokálka nabírá (ještě před výjezdem z depa) obvykle půlhodinové, rychlík hodinové zpoždění.
Přes úmorné čekání panuje na nádražích klid. Thajci, obrnění svatou buddhistickou trpělivostí, pokojně pospávají podél zavazadel; cizinci rezignovaně nechávají plynout čas. Slunce pálí. A vlaky nejedou.
Místní železniční síť není zrovna bohatá, pokud se při počtu pěti kolejí rozbíhajících se z Bangkoku pěti směry vůbec dá hovořit o síti. 
V praxi to znamená, že pokud cestujete jen po železnici, všechny vaše cesty začnou a skončí v Bangkoku. Pokud v zemi zůstanete déle než dva týdny, máte slušnou šanci, že bangkockým nádražím projedete asi osmapadesátkrát. Thajské vlaky třetí třídy se s trochou vlastenectví dají přirovnat ke druhé třídě Českých drah; luxus thajské první třídy nemá konkurenci. "Tady máte vlastní záchod?" vystrkují ohromení Zápaďané hlavu z kupé lůžkových vagonů, než jim obsluha přinese večeři jako v Orient Expressu.
A protože většina vagonů má trvalé zatemnění proti slunci a krajinu si jde prohlížet leda na digitálu, je jídlo jedna z mála aktivit, které cestujícímu v thajském vlaku zbývají. To není problém, protože tu nonstop proudí desítky prodavačů s obrovskými koši, kteří zmlsanému pasažérovi za pár bathů rádi nabídnou všechny krajové speciality. Od dočerna vyuzené ryby, z které ještě čouhá dřevěný gril, přes jemňounké kokosové palačinky po směs pečených kobylek. Když koupíte víc než pět kusů, dostanete slevu.
Foto: Tereza Šimůnková
