Václav Sůra: Někdo se honí za míčem, já jezdím na sever

Před dvěma týdny se vrátil z přechodu věčně zmrzlých Špicberk, včera navštíviil redakci TÝDEN.CZ, aby on-line odpovídal na vaše otázky. Polárník Václav Sůra je častým hostem cestovatelských přednášek, a tak ho jen tak nějaký dotaz nezaskočí. Bez rozpaků odpověděl i na to, kam chodí polárníci na záchod.

"Nejdůležitější je plastová lahvička," říká zkušený polárník. "V noci to nádherně hřeje."

ODPOVĚDI Z ON-LINE ROZHOVORU S VÁCLAVEM SŮROU ČTĚTE ZDE.

Zkušený polárník byl na Špicberkách poprvé před deseti lety, takže vám fundovaně odhalil i méně barvité detaily z dobývání severu. Zajímalo vás například, jestli si severské expedice vydělají na živobytí. "Z polárních expedic se žít nedá. Já jsem polárník-amatér a má profese je počítačový grafik," odpověděl Václav Sůra.

Také jste se ptali, jak tedy na takovou výpravu shání peníze. Že tahle fáze je někdy daleko těžší než samotná expedice, o tom ví extrémní sportovec své: "Kdybych dneska u nějaké firmy zaklepal a požádal ji o financování své výpravy jako 'nováček', velice těžko bych peníze sháněl. Dnes jsem již naštěstí obklopen lidmi, kteří mi fandí, podporují mne a jsou ochotni mi zčásti mé výpravy financovat."

Také jste se ptali, jestli by nebylo lepší čas a peníze věnovat něčemu "užitečnějšímu". Pokud jste ale sledovali Sůrovu cestu den po dni, jistě víte, že to byla cesta dobročinná. "Na charitu jsem přispěl prodejem kilometrů, kdy byl celý výtěžek věnován na stavbu školy v indickém Himálaji," potvrdil sportovec.

Pár otázek směřovalo i na Eskymáky. Ti sice na Špicberkách nežijí, ale Václav Sůra s nimi před osmi lety bydlel v Grónsku v jedné vesnici, jezdil na lov na kajaku na zamrzlém moři a žil zcela podle jejich zvyklostí. I proto si barvitě vybavil chuť jednoho z nejoblíbenějších jídel Eskymáků: "Opravdu se zapřením jsem jednou při lovu musel pozřít ještě teplá syrová 'jatýrka' z čerstvě zastřeleného tuleně. Nic horšího jsem od té doby nejedl."

Václava Sůru nejvíc pobavila otázka, jestli si doma vychovává malé "zmrzlíky". Polárnické jablko v jeho případě opravdu nepadlo daleko od stromu: "Dcera se mnou v devíti letech absolvovala expedici v Grónsku. Vrátila se úplně nadšená a já měl radost, že budu mít nástupce. Bohužel postupem let začala lenivět a moudřet. Dnes již jenom fandí svému střelenému tatínkovi."

Otázku, co na jeho polárničení říká manželka, Václav Sůra čekal. "Hudruje - asi jako každá ženská. Ví ale, že tím nic nezmění. Mimo expedice ale žiju normálně, jezdím s rodinou na dovolenou k moři a rodina mým polárničením nijak netrpí. Tedy až na to, že občas přespím v mrazáku."

Na dotazy na plány do budoucna nebyl polárník konkrétní, jen zmínil možný projekt v Arktidě společně s Australanem Erikem Philipsem, kolegou z výpravy. "Do polárnické penze se nechystám," ubezpečil.

Zajímalo vás ale také, kde se v člověku bere chuť přejít Špicberky a podniknout výkon, po kterém "nic nezbyde".

"Lidé mají různé koníčky. Někdo se celý život honí za mičudou, já dělám něco netradičního. A strádání je jen jedna strana mince. Polární krajina je tak úžasná, že vás to tam táhne znovu a znovu," prozradil Václav Sůra.

Foto: Karel Šanda, archiv Václava Sůry