Genius loci
Osoblažsko: zub zaťatý do polských rovin

Terra incognita. Země neznámá. Pro zapomenutý Osoblažský výběžek je to asi nejpřesnější pojmenování, vždyť tenhle zub na mapě republiky je ze tří stran obklopen Polskem. Najdeme ho až za Jeseníky a projet ho lze i romantickou úzkokolejkou.

Při pohledu na mapu je Osoblažsko drzým uličníkem vlámaným do nekonečných polských rovin, který se Česku prostě utrhl ze řetězu. Vždyť cestou z Prahy do Osoblažského výběžku překonáváme mohutné hradby Jeseníků přes Červenohorské sedlo ve výšce 1013 metrů nad mořem, načež se spouštíme přes Zlaté Hory i Jindřichov a míříme do městečka Osoblahy.

Cesta do roku 1945

Vlastně máme lepší nápad! Automobil zaparkujeme hned na vstupu do Osoblažského výběžku v obci Třemešná ve Slezsku (silnice č. 57) a prozkoumáme celou oblast úzkorozchodným vláčkem, který odsud vyjíždí. Je to jediná úzkokolejka v majetku Českých drah, což státní dopravce prezentuje s náležitou pompou: "Samotná cesta vlakem volným tempem po klikaté trati je nezapomenutelným zážitkem. Jako z jiné doby."

Turistů je však ve vlaku pramálo, možná proto, že dráhy zatajily, do jaké doby se má turista propadnout. Dvacetikilometrová úzkokolejná trať míří především do roku 1945, protože v mnohých ze čtrnácti osoblažských vesnic si výletník připadá, že se tudy právě prohnala fronta (na konci války se tu skutečně bojovalo o každý metr). Je to jízda proti času drsnými Sudety, které se už po odsunu Němců nikdy nepodařilo pořádně dosídlit.

Z vlaku poprvé vystupujeme uprostřed polí u boudy označené jako Dívčí Hrad, odkud je to něco přes kilometr ke skvostnému zámku s bohatě zdobeným renesančním portálem. Podruhé úzkokolejku opouštíme ve Slezských Rudolticích, kde se v zámeckém parku necháváme unést sněním o podobě celého areálu za časů jeho výstředního majitele Alberta Hodice, jenž zde budoval slezské Versailles. Tehdy tu stály čínské pagody, město liliputánů i areál rusalek, z jeskyní stříkaly prudké prameny, krávy tu žraly z ozdobných mramorových mušlí. Po umělé prérii pobíhali indiáni a o kus dál protékala voda kanálem, na němž pluly gondoly, přičemž všechny bizarnosti tu při jedné návštěvě obdivoval legendární francouzský filozof Voltaire.

Stopy Vídně i Mexika

Třetí zastávku na úzkokolejce děláme v Bohušově, kde vystoupáme na rozkošnou venkovskou zříceninu Fulštejn, a napočtvrté vysedáme na konečné vláčku v Osoblaze, kde nás zajímá především starý židovský hřbitov. Ten je evropským unikátem, neboť se na něm uchovalo 313 náhrobků, přičemž nejstarší pochází z roku 1694. Výjimečný však je především zde pohřbenou vídeňskou židovskou elitou vyhnanou z hlavního města monarchie v roce 1670. Při troše snahy se nám podaří najít třeba hrob Mešulama Žalmana, syna Izáka Marburga z Vídně, jenž v Osoblaze zemřel v židovském měsíci adar roku 5454 (12. března 1694).

Blízké osoblažské náměstí sice tvoří převážně panelová výstavba, ale pozor, není to žádná "díra". Právě na rynku kdysi bydlel Johann Berger z Osoblahy, jenž v 16. století dobýval Ameriku spolu s conquistadorem Hernánem Cortésem, což teprve nedávno zjistil olomoucký historik Ivo Barteček. Pro Osoblahu je to naprostá senzace, neboť Berger je v tuto chvíli nejstarším rodákem z českých zemí, který vstoupil na americkou půdu. Dosud prvenství patřilo jistému Andreasi Morabovi z Brna, jehož pobyt v Mexiku byl doložen k roku 1536, Berger však dosáhl Mexika už v roce 1519.

Hej då, Osoblaho!

Parádní výlet! A to cestou zpět ještě vystupujeme z úzkokolejky v Liptáni a do Třemešné jdeme pěšky přes pole. Chceme si totiž do Prahy dovézt zvláštní suvenýr zavlečený v době ledové na Osoblažsko až ze Švédska. Stačí se chvíli procházet brázdami a už ho máme. Kus červené švédské žuly opracované ledovcem do uhlazeného kamene o velikosti pěsti, geology nazývaný bludný balvan či souvek. Balvany tu zůstaly jako švédští vyslanci po čtvrtohorním ledovci, který se rozpustil právě na Osoblažsku.

Jak se teď s tímto krajem rozloučit? Snažíme se být korektní ke švédskému i německému odkazu, k české současnosti i k polskému sousedovi. Hej då! Auf Wiedersehen! Na shledanou! Do widzenia!